ECLI:CZ:US:2001:2.US.488.01
sp. zn. II. ÚS 488/01
Usnesení
II. ÚS 488/01
Senát Ústavního soudu České republiky složený z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Antonína Procházky rozhodl ve věci ústavní stížnosti F. B., právně zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 6 To 493/2001, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 8. 2001 došel Ústavnímu soudu návrh ze dne 8. 8. 2001 F. B., právně zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, jímž brojí proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 6 To 493/2001.
Návrhem napadané rozhodnutí krajského soudu konstatovalo, že se stížnost navrhovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 22. 5. 2001, č. j. Nt 770 /2000-33 podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř."), jímž byla zamítnuta žádost navrhovatele o propuštění z ochranného ústavního psychiatrického léčení, zamítá.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení navrhovatele, podle kterého krajský soud napadeným usnesením porušil jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny základních práva a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"). Z uvedeného ustanovení plyne, že osobní svoboda je zaručena a že zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu; takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Podle tvrzení navrhovatele "...proti své vůli může být držen v psychiatrické léčebně toliko postupem podle §191a, §191b, §191d odst. 3 a §191e odst. 1 občanského soudního řádu, nikoliv však podle §72 odst. 5 tr. zákona po dobu, která již o 24 let přesahuje dobu, na kterou by mu vůbec bylo možné uložit trest odnětí svobody za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zákona, pro který mu okresní soud v Klatovech svým usnesením č. 2 Nt 31/75 z 5. září 1975 uložil ochranné ústavní psychiatrické léčení." Z těchto důvodů podává ústavní stížnost proti citovanému usnesení krajského soudu, jíž se domáhá jeho zrušení.
Z odůvodnění přiložené kopie ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud zjistil, že ochranné léčení bylo navrhovateli okresním soudem uloženo podle §72 odst. 1 písm. a) /správně má být "odst. 2"/ a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."). Ukončení ochranného léčení ve smyslu §72 odst. 5 tr. zák., kterého se dovolává ústavní stížnost, je přípustné pouze v případě uložení ochranného léčení podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. Ve vztahu k ochrannému léčení, uloženému navrhovateli podle písmene a) téhož ustanovení, se uplatní věta prvá §72 odst. 5 tr. zák., tzn., že "Ochranné léčení potrvá, pokud to vyžaduje jeho účel."
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, konstatovaného v napadeném rozhodnutí obecného soudu, vyplývá, že "...pobyt F. B. (navrhovatele) na svobodě je i nadále nebezpečný, když stále trvají poruchy chování s projevy nesnášenlivosti, hádavosti, resonance, maladaptace a explozivity, stupňující se často v agresivitu verbální i brachiální." Z toho krajský soud dovozuje, že "Současný psychický stav jmenovaného neposkytuje záruku dodržování povinností souvisejících s prováděním ambulantní formy léčení... je zřejmé, že není na místě ani přeměna ústavního léčení na léčení ambulantní." Podle konstatování napadeného usnesení, domáhal-li se navrhovatel propuštění z ochranného léčení a zároveň toho, že bude nařízeno příslušnému soudu, "...aby o dalším trvání léčení rozhodoval v civilním řízení.", nelze takovýto postup akceptovat, protože "Trestní řád, ani jiný předpis nedává stížnostnímu soudu možnost k takovému postupu. ... ustanovení občanského soudního řádu, na která je poukazováno, se vztahují na zcela jinou problematiku a netýkají se situace, kdy je určitá osoba držena v ústavu za účelem ochranného léčení nařízeného soudem v trestním řízení."
Návrh se tedy domáhá jiného hodnocení zmíněného důkazu (tzn. znaleckého posudku), o nějž se opíraly oba obecné soudy, které by měl provést Ústavní soud. Tedy hodnocení, které by navíc bylo v rozporu se zákonem.
Uvedené je ve světle odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí zjevně neopodstatněným požadavkem, neboť Ústavní soud do práva soudů nalézacího a stížnostního na volné hodnocení důkazů jimi samotnými (ve smyslu §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")) zasahovat nemůže, nehledě na fakt, že v jejich postupu nebylo možno zjistit ani pouhou nezákonnost.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle §43 odst. 2, písm. a) zákona mimo ústní jednání návrh pro jeho neopodstatněnost odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona)
V Brně dne 28. srpna 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu