ECLI:CZ:US:2001:2.US.497.2000
sp. zn. II. ÚS 497/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D., s. r. o., zastoupeného Mgr. F. K., advokátem, proti části usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2000, č.j. 17 Co 207/99 - 35, a to proti výroku o nákladech řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá část v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 11. 9. 1998 domáhal, aby soud uložil každému z žalovaných, M. Š. a B. G., zaplatit mu 25.000,- Kč z titulu jejich ručení za závazky obchodní společnosti R., spol. s r. o. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22. 3. 1999, č.j. 21 C 923/98 - 20, žalobu zamítl a stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 4. 1999 rozhodl o zápisu do obchodního rejstříku, když u uvedené společnosti došlo ke splacení vkladů obou stěžovatelem žalovaných společníků. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatel vzal svoji žalobu zpět a podle §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolací soud připustil zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. K výroku o nákladech řízení odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v souzeném případu se soud v prvé řadě zabývá (ve vztahu k nákladům řízení) tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění lze posuzovat výlučně z procesního hlediska. V dané věci odvolací soud konstatoval, že výsledek chování žalovaných v průběhu řízení nevedl k uspokojení požadavků stěžovatele (žalobce). Proto z procesního hlediska to byl žalobce, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Podle §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu by tedy měl stěžovatel povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Odvolací soud však nezjistil, že by žalovaným v řízení před soudy obou stupňů vznikly náklady řízení, o jejichž náhradě by bylo třeba rozhodnout. Ustanovení §150 občanského soudního řádu pak nedovoluje soudu, aby přiznal náklady řízení účastníku, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel podává ústavní stížnost, když porušení práva na spravedlivý proces podle obsahu ústavní stížnosti spočívá v jeho nesouhlasu s citovaným odůvodněním odvolacího soudu týkajícího se výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatel se opětovně dovolává ustanovení §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu a uvádí, že to nebyl on, kdo zavinil, že žaloba musela být vzata zpět. Podle jeho tvrzení to byli naopak žalovaní, kdo svým nekorektním a zjevně účelovým jednáním (splacení vkladu), ve snaze vyhnout se spravedlivému soudnímu rozhodnutí, způsobili, že žaloba musela být vzata zpět.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byla řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
K ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu 17 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem, která uvedla, že rozhodnutí o nákladech řízení se opírá především o §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu a vychází z běžné a ustálené judikatury obecných soudů. Vycházeje z procesní povahy rozhodnutí o zastavení řízení, je odvolací soud toho názoru, že zavinění lze podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva, neboť pak by soud i po zastavení řízení dále zkoumal důvodnost nároku ve věci samé (meritum věci). V dané věci žalovaní po zahájení řízení nezaplatili vymáhanou peněžitou částku a nároky žalobce tak nebyly uspokojeny. Z hlediska vztahu výsledku chování žalovaných k požadavkům stěžovatele (žalobce) proto nelze učinit závěr, že žaloba byla z procesního hlediska podána důvodně. Předsedkyně senátu se domnívá, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se jen opakovaně dovolává aplikace ustanovení §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu a podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním názorem soudu, který soud přijal v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a odvolací soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Podle výše citovaného ústavního vymezení pravomoci Ústavního soudu mu nepřísluší, aby hodnotil, jestli chování žalovaných bylo nebo nebylo účelové, Ústavnímu soudu tím méně přísluší posoudit, jestli stěžovateli náleží nebo nenáleží náhrada nákladů řízení, zejména s ohledem na skutečnost, že příslušný výrok odvolacího soudu je výsledkem nezávislého soudního rozhodování po proběhlém soudním řízení, plně odpovídajícím požadavkům ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a výrok je řádně, obsáhle a pečlivě odůvodněn. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby jej přehodnocoval, zejména ne, jestliže plně odpovídá právům zaručeným čl. 36 Listiny. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu odvolací soud nevyhověl. Ústavní soud se plně ztotožnil s vyjádřením odvolacího soudu, neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 11. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu