ECLI:CZ:US:2001:2.US.506.2000
sp. zn. II. ÚS 506/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti, kterou podal R. M., zastoupený JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 1 To 640/2000, a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. Nt 126/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 21. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 22. 8. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 1 To 640/2000, a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. Nt 126/2000.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se na základě usnesení soudce Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 2. 1999, č. j. Nt 105/99-24, nachází ve vazbě. Původně byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu, nyní se ve vazbě nachází toliko z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Od doby, kdy byl vzat do vazby, opakovaně v souladu s trestním řádem uplatnil svá práva obviněného, pokud jde o žádosti o propuštění z vazby a o opravné prostředky proti rozhodnutí o vazbě a dne 11. 8. 2000 podal ústavní stížnost, a to proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 1 To 577/2000, a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. 5. 2000, sp. zn. Nt 121/2000. Podle názoru stěžovatele nejsou podobně jako již u dříve napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, ani touto stížností napadená rozhodnutí o prodloužení vazby fakticky podložena žádným zákonným důvodem, resp. důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky. Sdělení obvinění je naprosto mlhavé, nejasné, naprosto postrádá vymezení základních okolností, jako je subjektivní stránka trestného činu, zavinění, pohnutku a následek, i takové podstatné znaky skutkové podstaty, jako je objektivní stránka a objekt trestného činu. Stěžovatel tak zůstává ve stavu naprosté nejistoty, pro co vlastně je stíhán a v čem se shledává naplnění skutkové podstaty jednotlivých trestných činů, pro které mu bylo sděleno obvinění. Stěžovatel je přesvědčen, že se nedopustil žádné trestné činnosti a tím méně trestné činnosti natolik závažné, aby to odůvodňovalo existenci tak dlouho trvající vazby a napadená rozhodnutí soudů považuje za nezákonná. Stěžovatel se rovněž cítí dotčen i ve svých právech na soudní ochranu, neboť nebyla dána příležitost všem obhájcům, kteří se na obhajobě podílejí.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími soudů o prodloužení lhůty vazby došlo k porušení čl. 1, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky a k porušení čl. 8 odst. 2 a 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a vyjádření a spis Okresního soudu v Jeseníku.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 11. 2000 odkázal na obsah svého usnesení a dodal, že ani nyní nedošlo k žádným změnám, které by krajský soud vedly k odlišnému vyhodnocení vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud dále uvedl, že shledal, že ve vyšetřování trestné činnosti stěžovatele nejsou průtahy a že orgány činné v trestním řízení tuto věc přes její obtížnost a časovou náročnost vyřizují v souladu s ustanovením §71 odst. 1 trestního řádu. K námitce, že zde nejsou konkrétní skutečnosti odůvodňující existenci vazby podle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, jejichž existenci krajský soud zkoumal v souvislosti s důvody pro prodloužení lhůty trvání vazby, je třeba uvést, že stěžovatel se trestné činnosti měl dopouštět po delší dobu, mnoha útoky, nesporně veden zištnými důvody. Postavení stěžovatele od počátku vzniku Sdružení občanů A. Jeseník bylo dominantní, on sám jednal se švýcarskou stranou a zabezpečoval organizační a finanční činnost. Sdružení A. vyvíjelo rozsáhlou činnost na území České republiky s kontakty v zahraničí a způsob, jakým se měl stěžovatel trestné činnosti dopouštět, vysoká míra rozhodnosti, s jakou k trestné činnosti měl přistupovat, vyvolává obavu, že by po propuštění na svobodu v trestné činnosti mohl pokračovat.
Okresní soud v Jeseníku jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 11. 2000 uvedl, že lhůta trvání vazby u stěžovatele byla prodloužena do 21. 12. 2000, neboť vyšetřování nebylo dosud skončeno, nepodařilo se shromáždit veškeré důkazy potřebné k řádnému objasnění celé věci. V daném případě pak byl dán nadále důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. c trestního řádu, neboť zde byla důvodná obava, že stěžovatel by v případě popuštění na svobodu mohl v páchání trestné činnosti, pro niž je stíhán, pokračovat, když předmětná trestná činnost je značného rozsahu a byla páchána během delšího časového období celou řadou útoků.
Vedlejší účastník řízení, Krajské státní zastupitelství Ostrava, se sdělením ze dne 24. 1. 2001 vzdalo ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení.
Předloženým usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 1 To 640/2000, byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele, kterou podal proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. Nt 126/2000, kterým byla podle §71 odst. 2 trestního řádu stěžovateli prodloužena lhůta trvání vazby do 21. 12. 2000. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu se uvádí, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákona a nesplnění oznamovací povinnosti podle §148 odst. 1, 2 trestního zákona, přičemž dosud opatřené důkazy obsažené v trestním spise nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo sděleno obvinění, byly spáchány a zároveň zakládají podezření, že se této trestné činnosti stěžovatel dopustil. V odůvodnění rozhodnutí okresního soudu se uvádí, že v dosavadním průběhu vyšetřování bylo vyslechnuto asi 2000 svědků, byla realizována dožádání o právní pomoc do Švýcarska a Rakouska a ve věci je dále zpracováván znalecký posudek znalce z oboru ekonomiky, který dosud není hotov a závěry znaleckého zkoumání jsou odvislé i od výsledku dožádání o právní pomoc z ciziny. Jelikož tedy hrozí obava, že v případě propuštění stěžovatele z vazby na svobodu by mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, soud rozhodl o tom, že žádosti krajského státního zastupitelství o prodloužení trvání vazby do 21. 12. 2000 vyhověl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku a vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově totožném návrhu téhož stěžovatele, kterým se domáhal propuštění z vazby, již rozhodoval usnesením ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. III. ÚS 487/2000, přičemž od závěrů zde uvedených neměl důvod se odchylovat.
Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ve smyslu ustanovení §72 trestního řádu jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a přísluší mu pouze posoudit, zda v řízení byly respektovány principy Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení v tomto směru zjištěno nebylo, svoboda stěžovatele byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel jednak polemizuje se závěry obecných soudů a opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Krajský soud v Ostravě reagoval ve svém rozhodnutí, jednak uvádí argumenty, které v řádném řízení před obecnými soudy neuplatnil. Jedná se zejména o tvrzení, že v předmětném soudním řízení nebyla dána příležitost všem obhájcům, kteří se na obhajobě stěžovatele podílejí. Jak z předloženého spisu Okresního soudu v Jeseníku vyplývá, stěžovatel tuto námitku v řízení před obecnými soudy neuvedl a dále z předloženého spisu ani nevyplývá, že by měl mít více obhájců než jednoho. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Princip zákazu libovůle v rozhodování má nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jeho porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, lze uzavřít, že uvedený princip v dosavadním průběhu trestního řízení porušen nebyl.
Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí a nelze tedy předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatele na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody k prodloužení lhůty trvání vazby a Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 11. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu