ECLI:CZ:US:2001:2.US.519.01
sp. zn. II. ÚS 519/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti 1) Plzeňského kraje, zastoupeného JUDr. P. R., advokátem, a 2) zastupitelstva Plzeňského kraje, proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 26. 6. 2001, č.j. 19 649/2001-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "MŠMT") podle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků k majetku České republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů, rozhodlo, že věci, práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které byly zařazeny v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení ke dni 1. 9. 2000 a jsou uvedeny v příloze A1 tohoto rozhodnutí, přecházejí včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení dnem účinnosti tohoto rozhodnutí do působnosti Plzeňského kraje. Zároveň MŠMT stanovilo na základě §19 zákona č. 129/2000 Sb. některé podmínky pro další nakládání a hospodaření s předmětným majetkem.
Plzeňský kraj a zastupitelstvo Plzeňského kraje (dále jen "stěžovatelé") v ústavní stížnosti ze dne 23. 8. 2001, podané podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy ČR a současně také podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, uvedly, že podmínky stanovené v bodě 2, 3 a 4 citovaného rozhodnutí zasahují zásadním způsobem do vlastnických práv k nabytým nemovitostem, což představuje porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně jejich stanovením bylo porušeno ústavně zaručené právo na samosprávu dle čl. 8, čl. 99, čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 2 až 4 Ústavy ČR, a dále dle ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávních celků, jakož i Evropské charty místní samosprávy. Předmětné omezení vlastnického práva a práva na samosprávu je také v rozporu s čl. 4 Listiny.
Stěžovatelé dále uvádějí, že shora uvedené rozhodnutí je v napadené části nezákonné, neboť hospodaření s majetkem kraje je v jeho samostatné působnosti; podle §16 zákona č. 129/200 Sb. je kraj zavázán řídit se při výkonu samostatné působnosti zákonem a jinými právními předpisy vydanými na základě zákona, přičemž rozhodnutí ministerstva zákonem ani právním předpisem není.
Stěžovatelé poukazují na to, že proti napadenému rozhodnutí MŠMT nebylo možno podat opravný prostředek podle správního řádu. Jediným možným opravným prostředkem je dle názoru stěžovatelů žaloba podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu, jež byla podána. S ohledem na skutečnost, že uvedené rozhodnutí ministerstva není správním rozhodnutím zcela obvyklým, z procesní opatrnosti byla podána i ústavní stížnost.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy zároveň - jak uvádí - podal proti v záhlaví označenému rozhodnutí MŠMT žalobu ke správnímu soudu. Přitom Ústavní soud nedospěl k názoru, že by tato žaloba nebyla přípustná; je totiž zřejmé, že v rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob (§244 odst. 1 o. s. ř.). V daném případě stěžovatel podal žalobu proti takovému rozhodnutí MŠMT (tedy orgánu veřejné správy), jímž se zjevně zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti právnické osoby (Plzeňského kraje). Proto Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost, byť dosud všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpal.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Dospěl ovšem k závěru, že postup podle uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možný, a to z následujících důvodů:
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, představuje výjimku z obecné zásady stanovící podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 25/2000, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, usn. č. 1, I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno). Z porovnání citovaného ustanovení s §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, leč neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní maximu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí.
V této souvislosti nelze opomenout ani následující procesní okolnost. Jestliže by totiž Ústavní soud připustil existenci souběžných řízení o ústavní stížnosti a o podaném opravném prostředku (proti témuž rozhodnutí) a jestliže by o tomto opravném prostředku ještě před rozhodnutím Ústavního soudu sice bylo rozhodnuto, avšak nebylo by mu vyhověno, byl by stěžovatel nucen změnit (tj. rozšířit) svoji původní ústavní stížnost i o návrh na zrušení tohoto nového rozhodnutí. Ústavní soud by takovou změnu návrhu musel samostatným usnesením připustit či nepřipustit (§95 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Pokud by změna návrhu připuštěna nebyla, nebo pokud by stěžovatel svůj původní návrh ve výše uvedeném smyslu nezměnil, musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť situace, kdy rozhodnutí orgánu veřejné moci vyššího stupně zůstane rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, odporuje principu právní jistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/96, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, str. 563).
Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž není dosud rozhodnuto. To se stalo právě v souzené věci.
Přestože podstata souzené věci prima facie nasvědčuje tomu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, byl Ústavní soud z výše uvedených důvodů nucen učinit závěr, že postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nelze použít.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 10. srpna 2001