ECLI:CZ:US:2001:2.US.540.01
sp. zn. II. ÚS 540/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. B., právně zastoupené JUDr. V. J., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, a to nečinnosti Okresního soudu v Teplicích ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 17 C 439/95, jakož i nečinnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího, v téže věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 10 Co 10/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2001, se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud Okresnímu soudu v Teplicích ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 17 C 439/95, jakož i Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacímu věc nyní projednávajícímu pod sp. zn. 10 Co 10/2001, zakázal pokračovat v porušování stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na soudní ochranu svou nečinností, a přikázal jim, aby bez zbytečných průtahů tuto věc projednaly.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podala u Okresního soudu v Teplicích dne 30. 10. 1995 návrh, kterým se domáhala, aby soud rozhodl, že žalovaný V., v. o. s, resp. T., s. r. o., je povinen uzavřít se žalobkyní (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelkou) dohodu dle ust. §5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. První jednání se konalo více než po 12 měsících od podání žaloby, další jednání se mělo konat v roce 1997, bylo ovšem vzhledem k omluvě právního zástupce stěžovatelky odročeno na neurčito. Po doložení osvědčení o státním občanství stěžovatelky podáním ze dne 3. 2. 1998 však zůstal obecný soud více než 29 měsíců zcela nečinný. Další jednání, při kterém bylo zjištěno, že odpůrce jako právnická osoba zanikl, se konalo 2. 8. 2000. Další jednání, při kterém soud podanou žalobu stěžovatelky zamítl z jiných důvodů, než z důvodu nedostatku procesního nástupnictví odpůrce, se konalo 8. 11. 2000. S ohledem na skutečnost, že o podaném odvolání stěžovatelky nebylo dosud odvolacím soudem rozhodnuto, má stěžovatelka za to, že v průtazích při projednávání věci pokračuje i Krajský soud v Ústí nad Labem.
Z výše uvedeného dovozuje stěžovatelka porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 228/2000, vyslovil právní názor, že jde-li o tvrzený zásah orgánu veřejné moci spočívající v nepřiměřené délce jím vedeného řízení, je třeba poukázat na zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů ĆR, ve znění pozdějších předpisů, v němž je mj. zakotveno právo fyzických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti, stejně jako povinnost předsedů soudů vyřizovat ve lhůtě (§§26, 31 - 33 cit. zák.) tyto stížnosti. Takovou stížností může být i stížnost na průtahy v řízení, jejíž podání předsedovi soudu je nutné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (též rozhodnutí ÚS sp. zn. III. ÚS 169/96 - usnesení č. 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, C. H. Beck, 1996).
Ze sdělení Krajského soudu v Ústí nad Labem, Ústavnímu soudu doručeného dne 10. 10. 2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v projednávané věci na předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem se stížností na průtahy v řízení dle zák. č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neobrátila a nepožádala ani o právní pomoc.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá rovněž nepřiměřenou délku řízení před soudem prvního stupně, ve kterém ovšem již bylo vydáno rozhodnutí (stěžovatelka v ústavní stížnosti nespecifikuje, jak nalézací soud v projednávané věci rozhodl). Stěžovatelčin požadavek, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Teplicích pokračovat v porušování stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na soudní ochranu svou nečinností, a přikázal mu, aby bez zbytečných průtahů tuto věc projednal, proto nemá v daném stadiu řízení opodstatnění.
Nad rámec Ústavní soud uvádí, že ve svém rozhodnutí, sp. zn. IV. ÚS 215/96, Ústavní soud konstatoval, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Zákon Ústavnímu soudu v takovém případě nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout, a to v části směřující proti nečinnosti Okresního soudu v Teplicích ve stěžovatelčině restituční věci podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro její zjevnou neopodstatněnost, a v části směřující proti nečinnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího v téže stěžovatelčině restituční věci podle ust. §43 odst. 1 písm. e) cit. zák. pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 13. listopadu 2001