ECLI:CZ:US:2001:2.US.551.01
sp. zn. II. ÚS 551/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele F. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 6. 2000, čj. 31 To 289/2000-1191, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 3. 2000, čj. 4 T 131/2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2001 a doplněným dne 6. 11. 2001, domáhal s odkazem na porušení svých ústavních práv dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení v záhlavní uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v České Lípě. Je přesvědčen, že vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky, neboť jeho podnět ke stížnosti pro porušení zákona nebyl dle sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 2. 3. 2001, sp. zn. 79/2001-OOD-SPZ, shledán důvodným.
Z obsahu sdělení Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 11. 2001, které bylo vyžádáno, Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2000, čj. 31 To 289/2000-1191, byl doručen stěžovateli a jeho obhájkyni dne 25. 7. 2000.
Dle ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst. 1 citovaného zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatele bylo jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě. Výše uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2000 napadené ústavní stížností, bylo stěžovateli doručeno dne 25. 7. 2000. Ústavní stížnost byla podána dne 13. 9. 2001, tedy evidentně po uplynutí zákonem stanovené 60denní lhůty. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona, o němž se stěžovatel zmiňuje v ústavní stížnosti, nelze považovat za prostředek na ochranu jeho práva ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stížnost pro porušení zákona dle §266 odst. 1 trestního řádu může podat pouze ministr spravedlnosti, nikoli stěžovatel. Sdělení Ministerstva spravedlnosti o vyřízení podnětu stěžovatele proto nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti, neboť nejde o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než stížnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj