ECLI:CZ:US:2001:2.US.553.2000
sp. zn. II. ÚS 553/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Y. B., zastoupené JUDr. L. Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.6.2000, čj. 55 Co 209/2000-88, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl pod bodem I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.12.1999, čj. 30 C 356/95-65, ve výrocích ve věci samé, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení neplatnosti dohody o vydání věci a o uložení povinnosti žalovanému Obvodnímu bytovému podniku v Praze 4, st.p. v likvidaci, vydat stěžovatelce id. 1/2 nemovitostí, domu č.p. 254, se zastavěným pozemkem v Praze 4, P. 14.
Ve výroku pod bodem II. byl rozsudek soudu I. stupně změněn ohledně nákladů řízení, a pod bodem III. výroku napadeného rozsudku bylo vysloveno, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl porušen čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy a čl. 90 Ústavy.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že v roce 1992 byla mezi ní, jako oprávněnou osobou a Obvodním bytovým podnikem v Praze 4, st. p. v likvidaci, jako povinnou osobou, uzavřena ve smyslu zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dohoda o vydání nemovitostí, a to domu č.p. 254, s pozemkem v Praze 4, P. 13. Státní notářství pro Prahu 4 však rozhodnutím ze dne 26.3.1992, č.j. REH 77/92-25, registrovalo dohodu ohledně id. 1/2 předmětných nemovitostí, ohledně druhé poloviny nemovitostí registraci zamítlo. Právě v zamítnutí části dohody spatřuje navrhovatelka jednak překročení pravomoci státního notářství ( porušení ust. §63 odst. 1 zák.č. 95/1963 Sb., ve znění platném do 26.3.1992 a §47 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění platném ke stejnému datu) a dále údajné uvedení v omyl účastníků smlouvy, které spočívalo v nesprávném a nezákonném poučení státního orgánu v důsledku používání zastaralých vzorů razítek o registraci. Jestliže však, jak uvádí navrhovatelka, oba soudy v průběhu řízení tyto skutečnosti neakceptovaly, ale vycházely z důsledků takového zamítavého rozhodnutí, porušily podle stěžovatelky shora uvedené čl. Listiny, Úmluvy a čl. Ústavy.
V další části podání navrhovatelka zdůrazňuje, že jako oprávněná osoba měla ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 6.10.1998, sp. zn. I. ÚS 340/96, nárok na vydání celé věci, vzhledem k tomu, že tento nárok uplatnila ve lhůtě z dalších oprávněných osob jen ona.
Závěrem stěžovatelka dovozuje, že soud není vázán při posouzení platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí jako předběžné otázky v předmětné právní věci, rozhodnutím bývalého státního notářství o registraci či neregistraci dohody o vydání věci a může si o této skutečnosti udělat úsudek sám.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze se zjišťuje, že pod bodem I. výroku byl rozsudek soudu I. stupně ve výrocích ve věci samé, kterými byla zamítnuta žaloba o určení platnosti dohody o vydání věci a o uložení povinnosti žalovanému Obvodnímu bytovému podniku v Praze 4, s.p. v likvidaci, vydat id. 1/2 nemovitostí, potvrzen, ve výrocích pod II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka (dříve žalobkyně) se žalobou domáhala určení platnosti dohody ze dne 29.1.1992, uzavřené mezi ní a Obvodním bytovým podnikem v Praze 4 a uložení povinnosti žalovanému vydat stěžovatelce id. 1/2 domu č.p. 254 v Praze 4, spolu se stavební parcelou. Městský soud v Praze se v řízení zabýval námitkou stěžovatelky, která zdůraznila, že tehdejší státní notářství bylo ve smyslu ust. §63 odst. 1 zák.č. 95/1963 Sb. oprávněno pouze přezkoumat smlouvu z hlediska oprávněnosti účastníků s předmětem smlouvy nakládat, zda je smlouva uzavřena v předepsané formě a zda smluvní projevy účastníků jsou dostatečně srozumitelné a zda smluvní volnost smluvních stran nebyla omezena. Právní zájem na určení platnosti dohody spatřovala stěžovatelka v tom, že platnost dohody byla zpochybněna rozhodnutím státního notářství o zamítnutí návrhu na registraci dohody ohledně poloviny nemovitostí, kdy se v rozhodnutí výslovně uvádí, že smlouva byla v této části od počátku zrušena.
Podle závěru odvolacího soudu se v ust. §47 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění platném do 26.3.1992 uvádí, že smlouva je účinná registrací, jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím. Je-li však rozhodnutí stát. not. ohledně registrace záporné, smlouva se od počátku ruší. Ve smyslu ust. §135 odst. 2 o.s.ř. (ve znění platném v době rozhodování) se cítil být odvolací soud vázán rozhodnutím státního notářství, jímž byla zamítnuta registrace dohody ohledně 1/2 předmětných nemovitostí a rovněž již cit. ust. §47 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění platném do 26.3.1992), dle kterého byla v části týkající se id. 1/2 nemovitostí předmětná dohoda od počátku neplatná. Z těchto skutečností pak odvolací soud dovodil, že stěžovatelka se nemůže úspěšně domáhat určení platnosti smlouvy, která byla od počátku neplatná a současně pak uložení povinnosti žalovanému Obvodnímu bytovému podniku Praha 4, vydat jí id. 1/2 předmětných nemovitostí.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 30 C 356/95, se zjišťuje, že vlastnicemi domu č.p. 254, P. 13, v Praze 4, byly sestry E. M. - babička stěžovatelky a M. M., každá z id. 1/2. V roce 1960 odkázala svoji id. 1/2 nemovitostí M. M. státu, když ostatní věci ze závěti získal její vnuk, J. Ch., nyní se zdržující trvale mimo území republiky. Druhou id. polovinu nemovitostí darovala E. M. dne 14.11.1961 státu. V případě restitučního nároku stěžovatelky na vydání id. 1/2 nemovitostí po E. M. se jednalo o situaci, kdy stěžovatelka, jako oprávněná osoba po svojí babičce, uplatnila restituční titul ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. d) zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Jiná situace je však jak v postavení stěžovatelky jako oprávněné osoby ve vztahu k druhé id. 1/2 nemovitostí, kterou nabyl čs. stát, jako dědic ze závěti, když je nutno zdůraznit, že zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů se na takový případ nevztahuje a stát, resp. žalovaný Obvodní bytový podnik v Praze nemá povinnost vydat požadovanou id. 1/2 nemovitostí. Otázkou, zda je či není stěžovatelka, oprávněnou osobou se zabýval prvostupňový soud, který dospěl k závěru, že Obvodní bytový podnik v Praze není povinen id. 1/2 předmětných nemovitostí vydat, neboť se daný způsob nabytí vlastnictví státu nevztahují restituční předpisy, když navíc stěžovatelka není neteří zemřelé E. M. (ve smyslu ust. §3 odst. 4 písm. e) zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale její praneteří a je tedy již mimo okruh oprávněných osob, uvedených v zákoně o mimosoudních rehabilitacích.
Stěžovatelka se ve svém návrhu dovolává závěrů, uvedených v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 340/96, v souvislosti s výkladem ust. §5 odst. 1 cit. restitučního zákona, kdy Ústavní soud judikoval, že v případě naplnění podmínek zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (tj. existence restitučního důvodu ve smyslu ust. §6 cit. zákona, jako podmínky pro vydání majetku a dále pluralita oprávněných osob ve vztahu k osobě prvotně oprávněné), je možné vydat věc celou v případě, že nárok na její vydání uplatní jen některá z nich. Z těchto závěrů však nelze odvodit důvodnost návrhu stěžovatelky, která vědomě pomíjí skutečnost, že neprokázala restituční titul ve smyslu již citovaného ust. §6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, když současně již není, (s ohledem na shora řečené) ve vztahu k id. 1/2 nemovitostí po zemřelé M. M., oprávněnou osobou ve smyslu ust. §3 cit. zákona.
Stěžovatelka se rovněž mýlí, pokud se domnívá, že tehdejší státní notářství překročilo svoji pravomoc, pokud v rámci řízení o registraci smlouvy o vydání předmětné nemovitosti ověřovalo skutečnost, zda smlouva není v rozporu s příslušnými ust. zákona o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti příslušné státní notářství vycházelo per analogiam z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1991, Rc 43/92 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto směru naplňovalo státní notářství zejména povinnost uvedenou v ust. §63 a §64 odst. 1 notářského řádu, ve vztahu k ust. §4 odst. 1 cit. zákona ( zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, platného do 31.12.1992).
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud závěrem konstatuje, že nesouhlas s právním názorem obecných soudů a tím i neúspěch v soudním sporu nezakládá opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv a svobod, garantovaných Listinou, Ústavou či mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy.
Ze všech shora uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl, ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 6. března 2001