ECLI:CZ:US:2001:2.US.558.99
sp. zn. II. ÚS 558/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 18 C 251/95, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 13 Co 549/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 7. 12. 1999 domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 18 C 251/95, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku. Současně se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 13 Co 549/98, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o zcela nesprávný právní závěr, že stěžovatelka není občankou České republiky a porušil tak její práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatelka v odvolacím řízení vznesla návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud v souladu s §239 odst. 1 občanského soudního řádu tomuto návrhu nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Stěžovatelka poté proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání podala a Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 17/2000, dovolání posoudil jako přípustné, když z hlediska aplikace ustanovení procesního práva shledal závěry odvolacího soudu za správné a dovolání zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla pouze rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, avšak nenapadla již rozhodnutí dovolacího soudu, které je ve věci nepochybně tím rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§72 odst. 1, písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona o Ústavním soudu. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu, by totiž v projednané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 7, s. 331, Praha, C. H. Beck, 1977).
Z důvodu, že předmětem ústavní stížnosti nebylo rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni, Ústavní soud podle ustanovení §42 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu