ECLI:CZ:US:2001:2.US.567.01
sp. zn. II. ÚS 567/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti ing. arch. M. S., zastoupeného JUDr. J. B., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 24.9.2001, stěžovatel tvrdí, že zásahem České republiky, zastoupené Ministerstvem obrany, spočívajícím v nečinnosti při úpravě možnosti započíst civilní službu vykonanou v jiném státě občanu České republiky, majícím současně i jiné státní občanství, bylo porušeno právo stěžovatele garantované v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 Ústavy, ve spojení s čl. 9 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").
Porušení svých práv a svobod dle předmětných čl. Úmluvy spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že je údajně v nerovnoprávném postavení s osobami, které " jsou ateisty či věřícími, vyznávajícími jinou víru nebo jiný výklad křesťanské víry, jež jim umožňuje nastoupit vojenskou službu v jiném státě, jehož jsou rovněž občany, a takto vykonaná vojenská služba je jim započítávána v České republice do plnění vojenské povinnosti".
V odůvodněné ústavní stížnosti navrhovatel uvádí, že je jak občanem České republiky (od roku 1990), tak i občanem Chorvatské republiky. Z důvodu náboženského přesvědčení, které mu brání vykonávat vojenskou službu se zbraní, po odvodu v Chorvatské republice požádal o možnost vykonat civilní službu. Tuto svoji povinnost splnil v období od 13.12.1999 do 13.2.2001 službou v centru "R." D., jak vyplývá z potvrzení vydaném Ministerstvem obrany Chorvatské republiky, správy pro obranu B., úřadu pro obranu D. ze dne 21.3.2001.
Rozhodnutím Obvodní komise u Územní vojenské správy Brno-město ze dne 18.4.2001, čj. KNOPA/166/6, byl stěžovatel odveden, vzhledem k této skutečnosti požádal navrhovatel shora označenou územní vojenskou správu o započítání vojenské služby v jiném státě. Dopisem ministerstva obrany - 1203 ze dne 26.7.2001, čj. 7932/2001-1203/3, bylo stěžovateli sděleno, že ve smyslu ust. §57 zákona č. 218/1999 Sb. o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, se osobám, které mají více státních občanství, započítává do celkové doby základní nebo náhradní služby, v případě vojenských cvičení pouze doba vojenské služby nebo její část, kterou vykonali v ozbrojených silách jiných států. Jestliže tedy stěžovatel vykonal v Chorvatské republice civilní službu, není pro její započtení v České republice v současné době právního důvodu.
Současně byl stěžovatel v předmětném sdělení poučen o možnosti podat žádost o povolení odkladu základní služby s tím, že v případě vyhovění žádosti může z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání podat dle zákona č. 18/1992 Sb. o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o civilní službě"), prohlášení o odepření výkonu základní služby.
V další části podání stěžovatel napadá současnou právní úpravu této problematiky, obsaženou v již citovaném zákoně o civilní službě a zdůrazňuje, že předmětný zákon byl přijat dříve, než Česká republika upravila možnost fyzických osob získat více státních občanství, než je občanství ČR a z tohoto důvodu prý zůstala problematika možnosti započtení civilní služby vykonané v jiném státě u bipatridů neošetřena. Takovou situaci považuje stěžovatel za protiústavní, neboť údajným legislativním opomenutím zákonodárce dochází k znevýhodnění věřících křesťanů oproti jiným věřícím či ateistům, kteří vojenskou službu nastoupit mohou a v případě vykonání této služby v jiném státě, jehož jsou rovněž občany, je jim započítávána na plnění základní vojenské služby v České republice.
Označeným postupem státu (České republiky), kterou stěžovatel nazývá "legislativní nečinností", dochází podle tvrzení stěžovatele k naplnění obsahu pojmu "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., který jako protiústavní zásah do práv a svobod stěžovatele prý vyžaduje vydání nálezu, v němž by Ústavní soud rozhodl, že "absence nemožnosti započtení civilní služby vykonané občanem České republiky, majícím další občanství ve státě, jehož je též občanem, v právním řádu České republiky je za stávajícího stavu legislativní úpravy protiústavní".
Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24.4.1998, sp. zn. IV. ÚS 203/97, a usnesení téhož soudu ze dne 3.9.1996, sp. zn. III. ÚS 197/96, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 6, roč. 1996 - II. díl, pod č. 21) je nutno v řízení o ústavní stížnosti vycházet ze skutečnosti, že smyslem a funkcí řízení o ústavní stížnosti, v němž stěžovatel napadá jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, ke kterému již došlo, když samozřejmým předpokladem je skutečnost, stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal již všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V této souvislosti je nutno připomenout, že stěžovatel žádá změnu stávající právní úpravy výkonu civilní služby, aniž by vyčerpal zákonné možnosti, které mu umožňuje současná právní úprava, zejména s odkazem na ust. §4 zákona o civilní službě.
V rámci svých Ústavou svěřených kompetencí může Ústavní soud v případech, bylo-li ústavní stížnosti vyhověno, pouze zakázat orgánu veřejné moci pokračovat v nepřípustných zásazích do práv a svobod stěžovatele. Jde tedy o možnost ingerence Ústavního soudu do práv a povinností orgánu veřejné moci za situace, kdy dochází, případně již došlo, k porušování práv a svobod stěžovatele, ovšem v rámci zachování zákonných pravomocí jak Ústavního soudu, tak i příslušného orgánu veřejné moci.
Stěžovatel označil jako účastníka řízení, tj. orgán veřejné moci, jehož činností, resp. nečinností údajně dochází k porušování jeho práv a svobod, Českou republiku, jednající prostřednictvím Ministerstva obrany, kterému vytýká legislativní nečinnost v případě chybějící úpravy možnosti započtení civilní služby, vykonané v jiném státě u bipatridů. Zde je nutno zdůraznit, že Ústavní soud může rozhodovat o návrzích pouze v mezích, svěřených mu Ústavou, konkrétně čl. 87 odst. 1 Ústavy. Mezi pravomoci, svěřené mu cit. čl. Ústavy však nepatří zákonodárná iniciativa, kterou Ústava, dle čl. 41 odst. 2 svěřuje poslanci, skupině poslanců, Senátu, vládě nebo zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku.
Ukládání povinností nad ústavní rámec jakémukoli orgánu veřejné moci proto Ústavnímu soudu nepřísluší a z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podaný návrh nemůže naplňovat znaky porušování svobody myšlení, svědomí a náboženství ve smyslu čl. 9, jakož i svobodu užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou bez jakékoli diskriminace dle čl. 14 Úmluvy či zásadu rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny.
Ze všech těchto uvedených důvodů proto soudce zpravodaj návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 24. října 2001