ECLI:CZ:US:2001:2.US.573.01
sp. zn. II. ÚS 573/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N., právně zastoupeného JUDr. R. V., CSc., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 9. 2000, č. j. 14 C 6/99-52, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, č. j. 19 Co 131/2001-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 9. 2000, č. j. 14 C 6/99-52, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, č. j. 19 Co 131/2001-67, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 (v ústavní stížnosti je uveden pravděpodobně omylem čl. 37 odst. 7, který neexistuje) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, č. j. 19 Co 131/2001-67, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 9. 2000, č. j. 14 C 6/99-52, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) domáhal určení, že je vlastníkem zahrady, a to ideální 1/6. Svou žalobu odůvodnil tím, že stěžovatel jako žalovaný hrubě porušil dobré mravy ve smyslu ust. §630 o. z. Proto se stěžovatel domáhal vrácení svého daru - ideální 1/6 pozemku.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů neprovedly stěžovatelem v žalobě a v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí navrhované důkazy, a to výslech svědků RNDr. J. N. a J. R., aniž by ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč stěžovatelem navrhované důkazy neprovedly.
Ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 249/97, Ústavní soud vyslovil právní názor, že dobré mravy jsou souhrnem etických obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy neprovedly bez odůvodnění stěžovatelem navrhovaný výslech svědků RNDr. J. N. a J. R., poukazuje Ústavní soud na ust. §120 odst. 1 věta druhá, o. s. ř., podle kterého soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud má zásadně ve sporném řízení povinnost provést navrhované důkazy a neprovedení navrženého důkazu je třeba vždy odůvodnit. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, str. 5, kde soud podává dostatečné vysvětlení, proč návrh na výslech dvou ze tří stěžovatelem navržených svědků zamítl. Odvolací soud pak ve svém rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně provedl dostatečně široké dokazování k objasnění skutečností pro posouzení věcí rozhodujících. Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu o neexistenci podmínek k vrácení daru ve smyslu ust. §630 obč. zák. a uvedl, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) neměl v odvolacím řízení žádné argumenty, se kterými by se soud prvního stupně nevypořádal, popř., které by mohly správnost prvostupňového rozhodnutí ovlivnit.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování v dostatečném rozsahu. Provádění dalších navržených důkazů výslechem svědků by nepřineslo do případu žádné nové světlo, a nepřispělo by k objasnění žádných dalších skutečností důležitých pro rozhodnutí v dané věci.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, t. j., že by došlo ze strany jednajících soudů k porušení čl. 36 odst. 1 nebo čl. 37 odst. 3 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 13. listopadu 2001