ECLI:CZ:US:2001:2.US.576.2000
sp. zn. II. ÚS 576/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky V. K., zastoupené advokátem JUDr. M. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 6. 2000, čj. 2 To 623/2000-115, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 5. 2000, čj. 3 T 121/99-97, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 29. 9. 2000 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Šumperku. Tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena ustanovení §215 odst. 1, §125 a §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a v důsledku toho její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 3T 121/99, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 4. 5. 2000, čj. 3 T 121/99-97, uznal stěžovatelku vinnou trestným činem vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem pomluvy dle §206 odst. 1 tr. zák. Za to jí uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců a výkon tohoto trestu jí podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Trestného jednání se dopustila dle skutkových vět, které jsou součástí výroku rozsudku, dne 11. 7 1999 před domem M. P. v H. č. 39, kde nutila zaměstnance Kontaktního centra D., sdružení občanů pro pomoc lidem postiženým drogovou závislostí, M. P., aby jí sdělil pobyt muže jménem V., nebo jinak předá policii důkazy, a to fotografie, o tom, že prodává drogy ve velkém, za tím účelem jezdí do Prahy, že ho zničí, nechá zavřít a tyto skutečnosti bude vykřikovat po celé obci. Dále dne 12. 7. 1999 v Šumperku v telefonickém rozhovoru vedoucímu Kontaktního centra D. Mgr. P. H. sdělila, že má důkazy o tom, že M. P. rozváží po okrese Šumperk drogy a prodává je.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Namítala v něm, že poté, co Krajský soud v Ostravě zrušil dřívější odsuzující rozsudek okresního soudu, doplnil soud I. stupně důkazní řízení pouze o spis téhož soudu 3 T 187/98 a o fotodokumentaci. Další navrhované důkazy neprovedl a znovu rozhodl rozsudkem, a to přesto, že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti samosoudce.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 2000, čj. 2 To 623/2000-115, z podnětu odvolání stěžovatelky zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině ji nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že soud I. stupně již jednou, a to rozsudkem ze dne 10. 2. 2000, čj. 3 T 121/99-57, uznal stěžovatelku vinnou ze žalované trestné činnosti. Z podnětu jejího odvolání odvolací soud tehdy zrušil rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pokud proto stěžovatelka v rámci druhého odvolání odkázala na obsah předchozího odvolání, odvolací soud v tomto směru poukázal na obsah zrušujícího rozhodnutí, v němž se jejími námitkami již zabýval. Stěžovatelka popírala, že by někomu vyhrožovala či uváděla, že má usvědčující materiály proti M. P. Jako motiv kontaktu s ním uvedla, že její dcera se dostala do skupiny osob užívajících omamné látky, a proto potřebovala získat informace o těchto osobách, aby dceru z nevhodného prostředí vyvedla. Svědkovi H. pouze sdělila, že P. se stýká s fetujícími osobami a překračuje v rámci své pracovní činnosti hranice okresu. Odvolací soud se však i přes tyto údaje uváděné v obhajobě stěžovatelky zcela ztotožnil v otázce viny s obsahem rozhodnutí soudu I. stupně, neboť stěžovatelka je usvědčována výpověďmi svědků M. P. a J. P., kteří shodně popsali, jaké výroky uváděla na adresu M. P., a s těmito údaji obsahově souhlasí výpověď svědka H. Soud nezjistil žádné skutečnosti, které by uvedené výpovědi zpochybňovaly. Pokud stěžovatelka v závěru prováděného dokazování navrhla výslechy svědků Ch. a S., kteří na ni údajně měli čekat v jejím autě před domem M. P., soud I. stupně v rámci svého druhého rozhodnutí tento návrh zamítl jako nadbytečný s ohledem na další provedené důkazy. S tímto postupem se odvolací soud ztotožnil. Poukázal na to, že předchozí rozsudek byl zrušen zejména z důvodu procesního pochybení soudu I. stupně, který provedl hlavní líčení dne 10. 2. 2000 v nepřítomnosti stěžovatelky, ačkoli nezkoumal, zda jsou pro takový postup dány podmínky. V rámci doplnění důkazního řízení požadoval také výslech obhajobou navržených svědků Ch. a S. Protože však soud I. stupně zjistil, že tito svědkové nejsou dlouhodobě dosažitelní, odvolací soud nově hodnotil nutnost jejich výslechu s ohledem na zjištěné okolnosti. Po zhodnocení obsahu výslechů dalších svědků dospěl k závěru, že výslechy navrhovaných svědků nemohou zvrátit výsledky dosavadního dokazování. Pro posouzení této otázky je významné, že svědkové M. P., Jan P. a K.P. jednoznačně uvedli, že ve vozidle stěžovatelky při jejím odjezdu žádné další osoby nebyly. K námitce stěžovatelky na chybný postup soudu I. stupně, který opětovně vyhlásil rozsudek, i když nebylo pravomocně rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti soudce, odvolací soud uvedl, že pokud okresní soud rozhodl o námitce podjatosti a stěžovatelka proti takovému rozhodnutí podala stížnost, nic nebránilo tomu, aby řízení před soudem I. stupně bylo dokončeno a byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Odvolací soud neshledal pochybení ani v otázce právní kvalifikace jednání stěžovatelky. S ohledem na okolnosti případu a osobu stěžovatelky pak dospěl k závěru, že je možno jí uložit mírnější trest, než který byl vysloven v rozsudku soudu I. stupně. Proto zrušil výrok o trestu a nově rozhodl.
Rozhodnutí obou obecných soudů napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností.Tvrdí, že v předchozím řízení bylo porušeno její právo na obhajobu, především právo klást otázky dle §215 odst. 1 tr. řádu, právo navrhovat důkazy a požadovat, aby soudní rozhodnutí obsahovalo zdůvodnění, proč některé důkazy nebyly provedeny. Dále tvrdí, že provedené důkazy nebyly hodnoceny ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Tím obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 Listiny. Namítá, že okresní soud rozhodl dne 4. 5. 2000 přesto, že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její námitce podjatosti samosoudce. Okresní soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal se všemi skutečnostmi, potřebnými pro rozhodnutí a nezabýval se důkazy navrženými obhajobou. Již v odvolání proti předchozímu rozhodnutí tohoto soudu požadovala doplnění dokazování o trestní spis pana L., nebyl proveden důkaz listinou, dle které byla v Obecním zastupitelstvu obce Libina pověřena úkoly ve věcech veřejného pořádku ve vztahu k policii, nebyl učiněn dotaz na policii, zda dne 20. 1. 2000 byli vyslechnuti svědci S. a Ch., neboť tyto svědky soud vyslechl bez její přítomnosti mimo hlavní líčení a znemožnil jí tak klást svědkům otázky. V odvolacím řízení pak požadovala pro posouzení věrohodnosti svědků P., M. P., P. H. a J. P. zprávy o jejich pověsti z místa bydliště a výpisy z rejstříku trestů. Dle názoru stěžovatelky byly navržené důkazy významné pro zpochybnění výpovědí svědků, kteří ji usvědčovali. Dále namítá, že oba napadené rozsudky postrádají zdůvodnění skutku, kterým se měla dopustit pomluvy. Poukazuje na to, že trestný čin pomluvy dle §206 odst. 1 tr. zák. je úmyslným trestným činem, jehož podstatou je sdělení nepravdivého údaje o někom a tento údaj musí být způsobilý ohrozit značnou měrou vážnost poškozeného. Aby mohl být pachatel uznán vinným tímto trestným činem, musí být prokázány nejen výroky, ale i nepravdivost výroků a jejich způsobilost ohrozit značnou měrou vážnost poškozeného. Takovým hodnocením se soudy nezabývaly.
Ústavní soud vyzval dle §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Šumperku, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě navrhl ve svém vyjádření ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout, neboť námitky stěžovatelky byly v převážné míře řešeny již v rámci odvolacího řízení. Námitky, které stěžovatelka vznesla v prvním podaném odvolání, byly odvolacím soudem vyhodnoceny jako opodstatněné, což vedlo ke zrušení prvního rozhodnutí. Ohledně námitky podjatosti a jejího řešení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde daný problém podrobně rozebíral. I námitkami, že se soud nevypořádal se všemi skutečnostmi potřebnými pro rozhodnutí a neprovedl důkazy navržené obhajobou, se odvolací soud v rámci přezkumného řízení zabýval, neboť tyto námitky jsou shodné s námitkami uváděnými v podaných odvoláních. Námitku, spočívající v tom, že výpovědi svědků S. a Ch. soud provedl mimo hlavní líčení, považuje odvolací soud za účelovou, neboť okresní soud tyto výpovědi nijak nehodnotil, pouze v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tyto důkazy nemohl provést. Prověřil však tvrzení stěžovatelky, že na místo činu nepřijela sama, a skutkové závěry v tomto směru řádně odůvodnil. Rovněž odvolací soud s ohledem na obsah výpovědí svědků dospěl k závěru, že navrhovaní svědci na místě incidentu nebyli, a není je proto nutné k věci vyslýchat. Pokud stěžovatelka dále namítá, že v případě trestného činu pomluvy nebyla prokazována nepravdivost výroků, které zakládají jeho trestnost, jakož i způsobilost ohrozit značnou měrou poškozeného, z obsahu spisu vyplývá, že nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že poškozený má takové kontakty s osobami užívajícími návykové látky, jak dle výpovědi svědků popisovala stěžovatelka. Podstatou jejího protiprávního jednání je, že sdělila svědkovi H., že má důkazy o tom, že poškozený rozváží po okrese drogy a prodává je. O pravdivosti jejich tvrzení nebyl však zjištěn žádný důkaz, takový nepředložila ani stěžovatelka. Z hlediska subjektivní stránky se proto odvolací soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně.
Okresní soud v Šumperku neshledal námitky stěžovatelky důvodnými. Pokud namítala, že rozhodl v její nepřítomnosti, této námitce vyhověl již odvolací soud, který první rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Návrhu obhajoby na provedení důkazu spisem 3 T 187/98 soud vyhověl, jiné návrhy v tomto směru činěny nebyly. Listina, dle které byla stěžovatelka pověřena úkoly ve věci veřejného pořádku ve vztahu k Policii ČR, je založena ve spise, ale nemá žádný vztah k projednávané věci. Pokud se týká výslechu svědků Ch. a S., dospěl soud k závěru, že pro rozhodnutí ve věci není výslech těchto svědků nutný.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů a zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi dostatečným způsobem nevypořádaly. Tím měly porušit její ústavně zaručená práva, jež obsahově spadají do rámce ochrany práva na spravedlivý proces. Ústavní soud k tomu považuje především za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem proto není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu zásadně hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. V případě čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, na které stěžovatelka poukazuje, by k porušení jejich práv a následnému zásahu Ústavního soudu na jejich ochranu mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, je třeba uvést následující:
Stěžovatelka namítá, že soud I. stupně porušil její právo na obhajobu, neboť provedl dne 10. 2. 2000 hlavní líčení v její nepřítomnosti a svůj v pořadí druhý rozsudek ze dne 4. 5. 2000 vyhlásil za situace, kdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o její námitce podjatosti. První námitkou se podrobně zabýval odvolací soud v rámci projednání prvého podaného odvolání stěžovatelky. Byla vyhodnocena jako opodstatněná, což vedlo ke zrušení rozhodnutí a vrácení věci okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. I druhou námitkou se odvolací soud podrobně zabýval a postup soudu I. stupně shledal správným. Při posuzování této námitky vycházel z ustálené soudní judikatury, podle níž stížnost, podaná do rozhodnutí soudu o vznesené námitce podjatosti, nemá odkladný účinek. Soud může dokončit řízení a vyhlásit rozsudek. Jen v případě, že by odvolací soud v rámci své rozhodovací činnosti shledal, že byla námitka podjatosti důvodná, staly by se všechny úkony soudu I. stupně, učiněné po podání stížnosti, absolutně neúčinnými. K této situaci však nedošlo, neboť odvolací soud stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. V obou případech proto Ústavní soud odkazuje na správné závěry odvolacího soudu, učiněné v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Dále stěžovatelka namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi skutečnostmi potřebnými k rozhodnutí a nezabývaly se důkazy obhajoby. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že provádění důkazů a jejich hodnocení je věcí obecných soudů. V dané věci obecné soudy provedly všechny nezbytné důkazy, potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, a to v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu. Provedené důkazy pak dle ust. §2 odst. 6 tr. řádu vyhodnotily a dovodily z nich správné závěry o vině stěžovatelky. Soud I. stupně dostatečným způsobem v odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění a podrobně se zabýval námitkami stěžovatelky, které nyní uplatňuje i cestou ústavní stížnosti. Ústavní soud se ze závěry obecných soudů ztotožňuje. Oba soudy se podrobně zabývaly jak důkazy usvědčujícími stěžovatelku, tak i důkazy navrženými obhajobou. Z podnětu stěžovatelky okresní soud doplnil řízení o důkaz spisem Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 3 T 187/98, ze kterého však žádné skutečnosti, namítané stěžovatelkou, nezjistil. Námitce stěžovatelky, že obecné soudy neprovedly některé důkazy obhajoby, Ústavní soud nepřisvědčil. Soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy. Aby se nedostaly do rozporu s principy spravedlivého procesu, musí zachovávat maximu tzv. rovnosti zbraní. Ta vyžaduje takový průběh řízení, v němž má každá ze stran právo předkládat své názory a reagovat na tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují oproti straně druhé. Rovnost zbraní v případě trestního řízení vedeného proti stěžovatelce byla zachována. Stěžovatelka měla v průběhu řízení možnost se k věci a prováděným důkazům vyjadřovat, čehož také využívala. Pokud soudy zamítly její další návrhy na doplnění dokazování, učinily tak poté, co dospěly k závěru, že jsou dosud provedené důkazy pro rozhodnutí ve věci dostačující. Zprávy o pověsti svědků P., H., M. P. a J. P. měly být dle stěžovatelky důležité pro posouzení jejich věrohodnosti. V průběhu celého trestního řízení však nebyly zjištěny krom jejího tvrzení žádné okolnosti, které by pravdivost výpovědí jmenovaných svědků zpochybňovaly. Jejich výpovědi naopak nevykazují žádné rozpory a spolu s dalšími provedenými důkazy tvoří ucelený řetězec, který nevyvolává důvodné pochybnosti. Pokud stěžovatelka na rozpory ve výpovědích svědků poukazuje nyní, její námitkou se Ústavní soud nezabýval, neboť údajné rozpory blíže nekonkretizuje.
Námitkou, vytýkající neprovedení výslechu navrhovaných svědků S. a Ch., se podrobně zabýval odvolací soud. S důvody, proč soud I. stupně neprovedl výslechy těchto svědků, se ztotožnil. Dle názoru Ústavního soudu nedošlo ani v tomto směru postupem obecných soudů k porušení práv stěžovatelky na spravedlivý proces. Soud I. stupně sice jmenované svědky původně vyslechl, ale protože tak učinil mimo hlavní líčení bez přítomnosti stěžovatelky, přečetl je poté u hlavního líčení jako listinný důkaz. Protože byl odvolacím soudem v rámci projednání prvního odvolání upozorněn na nesprávný postup, při svém dalším rozhodování již tyto důkazy nepoužil. Snažil se pak dostupnými prostředky oba svědky předvolat k dalšímu hlavnímu líčení, což se mu nepodařilo, neboť z úředního záznamu Policie ČR ze dne 27. 4. 2000 (č.l. 90 přílohového spisu) vyplynulo, že oba svědkové se dlouhodobě zdržují v cizině. Obhajobu stěžovatelky spočívající v tom, že na místě konfliktu nebyla sama, prověřil jinými důkazy. Rovněž odvolací soud přezkoumal, zda je nutné důkazní řízení o výslechy zmiňovaných svědků doplnit. S ohledem na obsah důkazů, provedených k prověření tvrzení stěžovatelky, však dospěl k závěru, že tito svědci na místě incidentu nebyli, a proto je není nutné k věci vyslýchat. Další návrhy na doplnění dokazování odvolací soud z výše uvedených důvodů zamítl. Námitka stěžovatelky, že se ani odvolací soud v rámci svého druhého rozhodnutí nezabýval její obhajobou a nezdůvodnil, proč návrhy odmítl, není proto důvodná.
Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že rozsudky obecných soudů postrádají zdůvodnění, pokud jde o posouzení skutku, kterým se měla dopustit trestného činu pomluvy, neboť k tomu, aby mohla být pro tento trestný čin uznána vinnou, musí jí být prokázána nepravdivost sděleného údaje a jeho způsobilost ohrozit značnou měrou vážnost poškozeného. Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, ve kterém soud v souladu s ust. §125 tr. řádu stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Vypořádal se i s právní kvalifikací skutku, když jednání stěžovatelky kvalifikoval jako trestné činy vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák. a pomluvy dle §206 odst. 1 tr. zák. V tomto směru lze přiznat námitce stěžovatelky jistou opodstatněnost. Pochybení soudu spatřuje Ústavní soud v tom, že se v odůvodnění nezabýval podrobněji jednotlivými znaky skutkových podstat uvedených trestných činů. Dané pochybení však nemá ústavněprávní rozměr, neboť za situace, kdy se oba soudy dostatečným způsobem vypořádaly se všemi skutečnostmi, potřebnými pro rozhodnutí, včetně prokázání jednotlivých zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, nemá rámcové zdůvodnění právní kvalifikace zásadní vliv na přezkoumatelnost a přesvědčivost rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal tedy žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že by soudní řízení jako celek bylo nespravedlivé. Proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senát