ECLI:CZ:US:2001:2.US.582.01
sp. zn. II. ÚS 582/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., právně zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2001, č. j. 19 Co 1470/2001-125, a sice části druhého výroku rozsudku, ve kterém žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2001, č. j. 19 Co 1470/2001-125, a to v části druhého výroku rozsudku, ve kterém žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovateli) nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Stěžovatel v napadené části rozsudku spatřuje porušení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2001, č. j. 19 Co 1470/2001-125, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 7. 1999, č. j. 6 C 43/97-61, v části prvního výroku tak, že žaloba, aby žalovaný (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) zaplatil žalobkyni M. R. částku 57 398,- Kč s příslušenstvím, se zamítá. V části druhého výroku rozsudku odvolací krajský soud nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud tak, že podle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. za použití §150 o. s. ř. se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, neboť podle původní, byť neplatné, dohody ze dne 31. 5. 1993 měl žalovaný zaplatit žalobkyni M. R. v souvislosti s vypořádáním jejich BSM a kupní smlouvou na dům ve vlastnictví obou žalobkyň celkem částku 200 000,- Kč, ale zaplatil jen 142 602,- Kč. Žalovaný tedy nerespektoval svůj původní úmysl vyjádřený v dohodě ze dne 31. 5. 1993, kterou sám navrhl, a právě tato okolnost vedla odvolací soud k úvaze o použití ust. §150 o. s. ř. o mimořádných okolnostech případu. Na tom nic nemění skutečnost, že dohoda ze dne 31. 5. 1993 byla neplatná pro rozpor se zákonem; nicméně základem tohoto právního úkonu byl podle odvolacího soudu úmysl žalovaného, že poskytne žalobkyni v souvislosti s vypořádáním BSM a koupí jejího domu celkem částku 200 000,- Kč. Navíc žalovaný i v jiných sporech měnil účelově svoji výpověď právě ohledně částky 100 000,- Kč, např. při jednání konaném dne 28. 6. 1993, č. j. 12 C 213/93-9, vypověděl, že M. R. poskytl částku přibližně 96 000,- Kč na zaplacení jejího dluhu u úřadu práce, který vznikl tak, že žalobkyně za trvání manželství podnikala. Rovněž při jednání dne 31. 5. 1994, č. j. 6 Co 43/94-38, uvedl, že v květnu 1993 předal žalobkyni M. R. 100 000,- Kč na základě dohody o vypořádání BSM. I žalobkyně v žalobě ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 2 C 593/94, potvrzovala, že dluh vůči úřadu práce vzniklý za trvání manželství účastníků byl zaplacen z výlučných prostředků žalovaného.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že neplnění z neplatné smlouvy nemůže být důvodem hodným zvláštního zřetele, podle kterého pak soud rozhodl. Podle rozhodnutí odvolacího soudu by měl stěžovatel jako žalovaný nést ze svého náklady řízení v celkové výši 57 340,- Kč, přestože byl v soudním sporu zcela úspěšný. Soudní spor byl přitom, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, vyvolán žalobou o částku 100 000,- Kč žalobkyněmi, z nichž prvá si byla vědoma toho, že žalovanému dluží částku 100 000,- Kč z absolutně neplatné dohody, kterou s ním uzavřela.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Otázku náhrad nákladů řízení upravuje občanský soudní řád v ustanoveních §142 a následujících. Podle ust. §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat.
Posouzení konkrétních okolností případu přísluší výlučně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů účastníků řízení, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
Ze zásady nezávislosti soudů a jejich vázanosti pouze zákonem, vyplývá i právo uvážení soudů s přihlédnutím ke zvláštnostem jednotlivého případu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je zákon připouští. Soudní uvážení je nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Uvážení je dáno nejen značnou obecností právní normy, nýbrž je zvýrazněno ještě výslovným oprávněním soudu, aby v určitých mezích postupoval v rámci uvážení. Právní norma svěřuje soudu možnost vydat za určitých podmínek akt určitého obsahu, neukládá mu však zároveň takovou povinnost. Nezávislost rozhodování obecných soudů je ovšem ohraničena povinností soudů svá rozhodnutí odůvodnit (ust. §157 odst. 1 o. s. ř.), aby tak byl vyloučen prvek libovůle v soudcovském rozhodování.
Právě ust. §150 o. s. ř. dává soudům možnost v konkrétním případě uvážit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele, za kterých soud výjimečně nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí ovšem také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Jestliže aplikace ust. §150 o. s. ř. je založená zcela na soudcovském uvážení, vymyká se z přezkumu Ústavním soudem, pokud by ovšem toto uvážení nevybočilo z mezí ústavnosti. V projednávané věci uvážení obecného soudu do ústavního práva stěžovatele nezasáhlo.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto nespadá do jeho pravomoci přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. V projednávané věci však nejde o tento případ. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pouze z té skutečnosti, že krajský soud zaujímá v projednávané věci jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 13. listopadu 2001