ECLI:CZ:US:2001:2.US.587.2000
sp. zn. II. ÚS 587/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2000, č. j. 29 Ca 165/99-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR domáhal zrušení rubrikovaného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 2. 4. 1999, sp. zn. 4482-0101-01/98/66B, jakož i přezkoumání jemu předcházejícího prvostupňového správního rozhodnutí, vydaného Celním úřadem Břeclav - dálnice dne 17. 8. 1998, č. j. 29-96/CD/98 B, kterým mu bylo dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty v částce 124.188,- Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí, na základě nichž byl zavázán uhradit dodatečně vyměřené clo a daň z přidané hodnoty, považuje za nezákonná, odporující §75 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem krajského soudu na otázku, zda zprostředkování nebo zajištění služeb ze strany nákupních komisionářů blíže uvedených firem v souvislosti s nákupem hroznů tak, jak bylo dohodnuto v příslušných smlouvách s těmito firmami, následně jimi vyfakturováno a stěžovatelem zaplaceno, má charakter nákupní provize či nikoli. Orgány veřejné moci v této věci měly pochybit, když nerozlišovaly mezi vlastní realizací těchto služeb a jejich pouhým zprostředkováním.
V odůvodnění stížnosti tak stěžovatel opakuje argumenty, které již uplatnil v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud považuje rozhodnutí Krajského soudu v Brně, vycházející ze závěru, že částky, uhrazené na základě faktur označených "B" (mimo skutečnou nákupní provizi ve výši 100 % z celkového objemu kupních cen nakoupených hroznů), představují náklady na činnosti, které se podle ustanovení §75 celního zákona započítávají do celní hodnoty, za rozhodnutí vydané zcela v intencích zákona. Stejně neshledal pochybení v tom, jak obecný soud hodnotil stanoviska (označená v ústavní stížnosti jako I. a II.) Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel, č. j. 9165/4146/98-11, ze dne 6. 8. 1998, která jsou Ústavnímu soudu známa z jeho úřední činnosti (§49 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo. Stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Neúspěch ve sporu nemůže poté sám o sobě znamenat zásah do práva na spravedlivý proces. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ani nijak nebylo specifikováno), že by mu jako účastníku řízení nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR), či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Pokud jde o porušení čl. 90 Ústavy ČR, je třeba uvést, že toto ustanovení, stejně jako ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, je především normou kompetenční. Vymezuje působnost obecných soudů v oblasti soukromého práva a bezprostředně z něj nějaká subjektivní práva pouze jedné strany sporu dovodit nelze. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanovením hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu