ECLI:CZ:US:2001:2.US.591.01
sp. zn. II. ÚS 591/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. A. P. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti postupu Okresního soudu v Táboře při projednávání dědictví po zůstavitelce R. S., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 9. 2001, která byla podána k poštovní přepravě dne 8. 10. 2001, se stěžovatelka R. K. domáhá toho, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by Okresnímu soudu v Táboře přikázal projednat a rozhodnout ve formě předepsané občanským soudním řádem (dále jen o. s. ř.) její návrh ve smyslu §175x o. s. ř. na projednání nově vzešlého majetku po její matce R. S., který byl podán dne 14. 12. 2000.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podáním u uvedeného soudu ze dne 14. 12. 2000 navrhla ve smyslu §175x o. s. ř. projednání nově vzešlého majetku zůstavitelky matky R. S. (matky stěžovatelky) v dědickém řízení. Nový majetek (zemědělská usedlost, zapsaná v knihovní vložce, a pole, zapsaná v knihovní vložce, pro k.ú. S., okres J.) měl vzejít na základě toho, že listina - trhová smlouva ze dne 17. 8. 1950, uzavřená mezi rodiči stěžovatelky a P. M. a A. M., na základě níž její rodiče měli převést uvedené nemovitosti, je paaktem a samotný převod je neplatný, neboť převodci (tj. rodiče stěžovatelky) tuto listinu nepodepsali a nemohli k uzavření smlouvy zmocnit ani Národní pozemkový fond při Ministerstvu zemědělství, neboť ten v době podpisu smlouvy již neexistoval. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla stěžovatelka, aby Okresní soud v Táboře projednal v dědickém řízení podle §175x o. s. ř. uvedený majetek. Okresní soud v Táboře o návrhu stěžovatelky vůbec podle o. s. ř. nerozhodl, dokonce jej odmítl projednat a pouhým podpisem vyšší soudní úřednice jej zamítl. Na tento postup si stěžovatelka bezvýsledně stěžovala u předsedy Okresního soudu v Táboře a následně i u Ministerstva spravedlnosti ČR. Dále stěžovatelka uvádí, že proti uvedenému postupu Okresního soudu v Táboře, který pouhým dopisem odmítl její návrh na zahájení řízení, podává ústavní stížnost, neboť má za to, že uvedeným jednáním došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedený soud měl dle jejího názoru, aby se nejednalo o libovůli soudu nebo o zaviněný průtah řízení a tím i o porušení citovaného ustanovení Listiny, na její řádný návrh reagovat ve formě a způsobem předpokládaným v o. s. ř. bez ohledu na to, zda návrhu vyhoví nebo jej zamítne.
Dle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z listin přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že sdělení Okresního soudu ze dne 10. 1. 2001, čj. Nc 2144/2000, o tom, že nelze zahájit řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce, neboť tato není vedena jako vlastnice předmětných nemovitostí, muselo být doručeno nejpozději dne 31. 1. 2001 (stěžovatelka si na daný postup stěžovala u předsedkyně Okresního soudu v Táboře, která na to reagovala dopisem právě ze dne 31. 1. 2001). S ohledem na skutečnost, že v daném případě se jednalo o postup soudu ve výkonu jeho nezávislé činnosti, kdy rozhodoval, jak stěžovatelka sama uvádí, o jejím "návrhu", nelze za opravný prostředek považovat stížnost (viz §6 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a §26 odst. 2 zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů), a tak nejpozději dnem 31. 1. 2001 jakožto dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, počala běžet shora uvedená 60 denní lhůta. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonná lhůta k podání stížnosti nebyla dodržena a ústavní stížnost byla podána opožděně. K tomu je třeba poznamenat, že v daném případě nelze jako opravný prostředek proti danému rozhodnutí, a to i přesto (nebo právě proto), že nebylo vydáno ve formě stanovené zákonem, vyloučit odvolání podle §201 a násl. o. s. ř., které však, jak lze dovodit z ústavní stížnosti, stěžovatelka nepodala. Pokud nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky, je ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti byl soudce zpravodaj nucen mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu