ECLI:CZ:US:2001:2.US.595.01
sp. zn. II. ÚS 595/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. M. M., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 4 To 153/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2001, č.j. 43 T 7/2001 - 807, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a z ústavní stížnosti vyplývá následující skutkový stav věci. V této trestní věci byla Krajským státním zástupcem v Brně podána obžaloba pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona na stěžovatele a další obžalované M. L. a M. J. Stěžovateli a M. L. bylo dále kladeno za vinu spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona a stěžovateli dále spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 7 Nt 4199/2000, z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Stěžovatel poté v průběhu trestního řízení opakovaně žádal obecné soudy o propuštění z vazby, když jeho žádosti a následné stížnosti proti zamítavým rozhodnutím byly opakovaně zamítány.
Naposledy rozhodoval o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozhodnutím, když konstatoval, že u stěžovatele trvá nadále důvod vazby předstižné podle §67 odst. 1 písm c) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvádí, že je třeba znovu zopakovat, že stěžovatel je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti, vystupuje jako soukromý podnikatel, ovšem při svém výslechu, když bylo dne 23. 8. 2000 rozhodováno o návrhu státního zástupce na jeho vzetí do vazby, vypověděl, že za loňský rok neměl žádné zdanitelné příjmy, dosud nerealizoval žádný nákup a prodej, pokud jde o uváděné příjmy 10.000,- Kč, tak to jej dotují rodiče a měl ušetřeno. Dále soud uvedl, že objektem trestného činu loupeže podle §234 trestního zákona je jednak osobní svoboda, jednak majetek. Jak trestný čin loupeže podle §234 trestního zákona, tak trestné činy krádeže podle §247 trestního zákona a podvodu podle §250 trestního zákona, tedy chrání tentýž objekt, resp. dílem tentýž objekt. Všem těmto trestným činům je společné zmocnění se cizí věci ať již dokonané či nedokonané. S ohledem na tyto okolnosti je nutno konstatovat u stěžovatele podezření ke zřetelným sklonům k porušování zájmu společnosti na ochraně majetku jiných osob, neboť je důvodně podezřelý ze spáchání tří závažných majetkových trestných činů, kterých se měl dopouštět po dobu jedenácti měsíců a měl svým jednáním způsobit škodu převyšující 6.000.000,- Kč. Není tedy vyloučeno, jak rovněž konstatuje Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 4 To 80/2001, že právě žalovanou trestnou činností si obžalovaný mohl zajišťovat další zdroje svých příjmů a je tedy dáno reálné nebezpečí, že by v tomto mohl pokračovat.
Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí krajského soudu byla vrchním soudem ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítnuta s odůvodněním, že lze potvrdit a odkázat na závěry krajského soudu co do hodnocení trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel obžalován, skutečností o době páchání této trestné činnosti, počtu protiprávních útoků i osoby obžalovaného a možných zdrojů jeho obživy. Podle vrchního soudu nedošlo v dosavadním průběhu trestního řízení k žádným změnám zjištěných skutečností oproti předchozím rozhodnutím soudů o vazbě, zmiňovaných v rozhodnutí krajského soudu.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost, když porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod spočívá podle obsahu ústavní stížnosti toliko v obecně formulované námitce stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů je "povšechné, nekonkrétní, procesně i věcně vágní a tím pádem nepřezkoumatelné". Ze stejného důvodu se stěžovatel neztotožňuje s větou, že "není tedy vyloučeno, že právě žalovanou trestnou činností si obžalovaný mohl zajišťovat další zdroje svých příjmů a je tedy dáno reálné nebezpečí, že by v tomto mohl pokračovat". Stěžovatel z těchto důvodů s ústavní stížností napadenými rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje Ústavnímu soudu, aby je zrušil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) a v souladu se svojí ustálenou judikaturou, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. K takovémuto porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování ve věcech vazby nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření, mj. v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
Po posouzení daného případu však Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodněních napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány, takže odpovídají požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Uvalení vazby je nepochybně velmi závažným zásahem do osobní svobody. V době podání ústavní stížnosti však existovaly důvody vazby u stěžovatele, byly dostatečně konkretizovány, takže jeho vazbu v té době nelze považovat za zákonu odporující, a tím porušující jeho právo na osobní svobodu v intenzitě a míře vyžadující zásah Ústavního soudu. Ústavní soud při posuzování dané stížnosti vycházel z faktu, že vazba je jedním ze zajišťovacích institutů upravených v trestním řádu, který představuje opatření výjimečné a fakultativní, neboť vzetí do vazby je vždy značným zásahem do osobní svobody. Tento zásah proto může být uskutečněn a trvat pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu je odůvodněn v napadeném rozhodnutí hodnocením trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel obžalován (konkrétní útoky a odpovídající právní kvalifikace dle §234 odst. 1, odst. 3, §247 odst. 1 písm. b), odst. 4, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a vysoký stupeň společenské nebezpečnosti), skutečnostmi o době páchání této trestné činnosti (opakovaně v průběhu 11 měsíců), počtem protiprávních útoků i osobou obžalovaného a možnými zdroji jeho obživy (vystupoval jako podnikatel, ač nedosahoval příjmů a za své příjmy označil peníze od rodičů a blíže neodůvodněné úspory). Podle judikatury Ústavního soudu (srov. například dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ve věci, sp. zn. IV. ÚS 111/01, ze dne 29. 8. 2001), výklad znaků "konkrétních skutečností", které odůvodňují předstižnou vazbu, je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vazby, resp. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. Pokud tedy stěžovatel v této souvislosti poukazuje na povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, způsobem uvedeným v §134 odst. 2 trestního řádu, která má vyloučit libovůli v rozhodování, pak v tomto směru je třeba uvést, že oba obecné soudy v napadených rozhodnutích zmiňovaným způsobem vysvětlily, proč jsou přesvědčeny o tom, že existence vazebního důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu je v daném případě dána, když obavy z pokračování v trestné činnosti jsou zcela zákonným způsobem zdůvodněny. Nelze tedy za této situace přisvědčit námitce stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů nejsou odůvodněna tak, aby odpovídala stěžovatelem uváděným ústavně zaručeným právům a svobodám. Neústavnost rozhodnutí obecných soudů je tedy stěžovatelem spatřována pouze v jedné jeho námitce, která se však ukázala jako zjevně nedůvodnou. Proto zde není dán zákonný důvod, aby Ústavní soud využil svých mimořádných pravomocí a svým rozhodnutím zasáhl do nezávislého rozhodování obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 12. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu