ECLI:CZ:US:2001:2.US.60.99
sp. zn. II. ÚS 60/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. A. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 1998, č.j. 8 Co 1276/98 - 63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 1998, č.j. 8 Co 1276/98 - 63, a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak práva na spravedlivý proces, upraveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zejména pak práv uvedených v čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny. Stěžovatelka nejprve namítá, bez konkrétního zdůvodnění, že odvolací soud nepřihlédl k námitkám uvedeným v jejím odvolání. Dále pak uvádí, že se odvolací soud nevypořádal se svědeckou výpovědí B. N. Dále také namítá, že přezkumná činnost odvolacího soudu nemohla být úplná, když jí byly vráceny přílohy svědčící o jejím nároku, a to před jednáním u odvolacího soudu. Dále také stěžovatelka namítá zbytečné průtahy při doručování rozsudku soudu I. stupně, a to opět bez dalšího zdůvodnění, jak měla být tímto postupem zkrácena na svých základních právech.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Protože její podání vykazovalo vady, byla stěžovatelka vyzvána k jejich odstranění (nedostatek právního zastoupení a neodůvodnění stížnosti). Po jejich odstranění byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud se jí věcně zabýval.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázala na obsah soudního spisu a zejména protokol o jednání před odvolacím soudem a uvedla, že nebylo porušeno žádné ze základních práv stěžovatelky, zaručené Listinou.
Věc byla v další fázi řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje se skutkovými zjištěními a s právními závěry, které přijal obecný soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Ústavnímu soudu se také jako nedůvodná jeví námitka stěžovatelky, že se odvolací soud nevypořádal se svědeckou výpovědí. Stěžovatelka zřejmě přehlédla, že odvolací soud přejal v rozhodnutí skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, který se výpovědí tohoto svědka řádně zabýval ve svém rozhodnutí. Dále také stěžovatelka namítá, že přezkumná činnost odvolacího soudu nemohla být úplná, když jí byly vráceny přílohy svědčící o jejím nároku, a to před jednáním u odvolacího soudu. Zde je Ústavní soud nucen opět konstatovat, že odvolací soud, tak jak to plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, v plném rozsahu přejal skutková zjištění soudu prvního stupně jako věcně správná a od závěrů soudu prvního stupně se neodchýlil, takže ani nebylo třeba, aby odvolací soud tyto důkazy prováděl znovu. Další blíže neodůvodněná tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelová, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 4. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu