ECLI:CZ:US:2001:2.US.600.01
sp. zn. II. ÚS 600/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., právně zastoupeného JUDr. J. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, č. j. 29 Cdo 2908/2000-120, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 1999, č. j. 15 Co 708/98-90, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 6. 1998, č. j. 15 C 198/94-67, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 1999, č. j. 15 Co 708/98-90, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 6. 1998, č. j. 15 C 198/94-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2001, a byla doplněna podáním, které Ústavní soud obdržel dne 17. 10. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, č. j. 29 Cdo 2908/2000-120, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 1999, č. j. 15 Co 708/98-90, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 15 C 198/94, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 15 C 198/94, byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci P., s. p. v likvidaci, částku 607 218,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Do částky 166 321,- Kč byla žaloba zamítnuta.
Na základě podaného odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 1999, č. j. 15 Co 708/98-90, výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2001, č. j. 29 Cdo 2908/2000-120, odmítl dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání není přípustné.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ve svém rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 325/99, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2001, č. j. 29 Cdo 2908/2000-120, dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele dne 30. 7. 2001, a ústavní stížnost stěžovatele byla podána dne 15. 10. 2001, je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí 60 denní lhůty od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tedy byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou Ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítl, neshledal ani důvod pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího podle ust. §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 20. listopadu 2001