ECLI:CZ:US:2001:2.US.608.2000
sp. zn. II. ÚS 608/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. L., zastoupeného Mgr. M. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 14 Co 1071/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Ze soudních rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se u obecných soudů domáhal svého nájemního práva ke dvěma blíže specifikovaným bytům, a to nejprve žalobou na vyklizení, když později svůj návrh změnil na žalobu určovací. Naléhavý právní zájem k podání této žaloby pak obdobně jako v ústavní stížnosti spatřuje v tom, že je nutné najisto postavit otázku sporného nájmu mezi několika uživateli bytů a také to, že s ním Stavební bytové družstvo Š. odmítá komunikovat v souvislosti s jeho žádostí o převod bytu dle zákona č. 72/1994 Sb.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 24. 8. 1999, č.j. 14 C 371/98 - 60, žalobu stěžovatele zamítl v podstatě ze dvou důvodů. Soud konstatoval, že s ohledem na původní znění žalobního petitu je třeba se zabývat otázkou, jestli stěžovatel je nájemcem některého z bytů, a také dále dovodil, že stěžovatel zároveň neprokázal naléhavý právní zájem na určovací žalobě. K závěru o neprokázání nájemního vztahu stěžovatelem okresní soud dospěl po rozsáhlém dokazování, ve kterém provedl množství listinných důkazů a také výslechů. K otázce naléhavého právního zájmu okresní soud konstatoval, že vzhledem ke zjištění, že v daném případě prevence spočívající v tom, že postavení navrhovatele by se mělo prostřednictvím jeho návrhu na zahájení řízení stát jistým, již ztratila smysl a navrhovatel nemůže mít právní zájem na určení daného práva nebo právního vztahu. Navrhovatel za situace, když by prokázal, že je nájemcem obou bytů, tak jak tvrdí v návrhu na zahájení řízení, by měl právní zájem na odstranění následků porušením práva tedy na plnění a nemá tedy naléhavý právní zájem na určení. Okresní soud po provedeném dokazování mimo jiné zjistil, že stěžovatel není v současné době nájemcem žádného z bytů, když první byt předal zpět organizaci dne 26. 7. 1979 a u druhého bytu došlo k dohodě o odevzdání a převzetí bytu stěžovatelem dne 30. 7. 1979. Tato dohoda však byla k protestu prokurátora prohlášena za neplatnou, protože nájemci tohoto bytu byli manželé F. V. a M. V., jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci 8. 8. 1979, a poté se nájemkyní bytu a členkou družstva stala M. V..
Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když v odůvodnění konstatoval, že určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení navrhovatele dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění. Stěžovatel se z domu, kde byly oba předmětné byty umístěny, odstěhoval na počátku 80. let. Od té doby neprojevil právně relevantním způsobem zájem o určení nájemního vztahu k některému z uvedených bytů, žádné povinnosti vyplývající z nájmu bytu neplnil. Teprve na základě zákona č. 72/1994 Sb. projevil zájem o prodej druhého bytu v jiném soudním řízení, a to žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 23. 12. 1998, pod sp. zn. 22 Cm 2482/98. V současné době je stěžovatel nájemcem bytu v Plzni, S. 6, který je ve vlastnictví města Plzně, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 22. 9. 1997. Oba předmětné byty, k nimž má být určeno tvrzené nájemní právo stěžovatele, jsou na základě dispozice vlastníka - Stavebního bytového družstva Š. - v nájmu dalších subjektů, a i kdyby existovalo stěžovatelem tvrzené jeho nájemní právo k těmto bytům, jednalo by se o právo řadu let porušované neoprávněnými zásahy těchto subjektů a bytového družstva (odpůrců v řízení před obecnými soudy) a již z tohoto důvodu na straně stěžovatele není dán naléhavý právní zájem na určení jeho tvrzeného práva, ale svých práv by se mohl domáhat pouze žalobou na plnění dle §80 písm. b) občanského soudního řádu. Skutečnost, že stěžovatel má zájem byt nebo oba byty zakoupit na základě zákona č. 72/1994 Sb., neosvědčuje stěžovatelův naléhavý právní zájem na určení, že je nájemcem obou bytů, event. i jen některého z nich. Odvolací soud z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, když porušení práva na spravedlivý proces podle obsahu ústavní stížnosti spočívá v jeho nesouhlasu s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, který byl vyjádřen v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel se opětovně a s obdobnou argumentací jako před obecnými soudy dovolává svého tvrzení, že má naléhavý právní zájem na určení jeho nájemního práva k předmětným bytům. Jeho blíže neodůvodněné námitky se shodují s těmi již uvedenými jak před soudem prvního stupně, tak i v odvolání proti tomuto rozhodnutí, tedy, že meritorní rozhodnutí soudu by vyřešilo spor mezi účastníky, stěžovatel nemůže s tvrzeným členským podílem disponovat a nelze vést jednání o převodu bytu dle zákona č. 72/1994 Sb.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obou soudů a odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že stěžovatel se jen opakovaně a s obdobnými námitkami dovolává svého tvrzení, že má naléhavý právní zájem na určení jeho nájemního práva k předmětným bytům. Podstata jeho ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, který soudy přijaly v odůvodnění svých rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť bylo předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a zejména odvolací soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého, ústavní stížností napadeného, rozhodnutí. Tvrzení uváděné v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil dodržení všech principů práva na spravedlivý proces.
Bylo rozhodnutím stěžovatele jakým způsobem vymezil a posléze změnil svůj žalobní petit a jaké důkazy navrhl k prokázaní tvrzení uvedených ve své žalobě. Ústavnímu soudu nepřísluší, s ohledem na ústavní vymezení jeho pravomoci (čl. 87 Ústavy ČR), aby polemizoval s právními závěry soudů, které jsou obsaženy v obou rozhodnutích a přehodnocoval je, když výroky soudů jsou odůvodněny řádně a zejména odvolací soud se důkladně vypořádal s otázkou naléhavosti právního zájmu k podání určovací žaloby, a tím i s námitkami, které stěžovatel jen zopakoval ve své ústavní stížnosti. Ústavní stížnosti tak nelze vyhovět za situace, když stěžovatel jen polemizuje s právními závěry obecných soudů, které plně odpovídají požadavkům práva na spravedlivý proces a nejsou jím vznášeny jakékoliv jiné námitky, které by odůvodnily závěr o tom, že řízení před obecnými soudy odporovalo citovanému právu zaručenému čl. 36 Listiny. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu, neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 11. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu