ECLI:CZ:US:2001:2.US.61.2000
sp. zn. II. ÚS 61/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti ing. V. Ž., zast. JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.10.1999 č.j. 38 Ca 669/98-45 za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Českého úřadu bezpečnosti práce jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.10.1999 č.j. 38 Ca 669/98-45, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Českého úřadu bezpečnosti práce z 25.8.1998 zn. 1405/1./30/98/14.3. Namítl, že soud napadeným rozsudkem potvrdil nezákonný postup a rozhodnutí orgánů bezpečnosti práce. Tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodněních nejsou popsány skutky, za něž byla navrhovateli uložena pokuta. Soud akceptoval postup správních orgánů, které vycházely ze závěrů znaleckých posudků, jejichž vypracování správní orgán prvního stupně nezadal, zatímco ke znaleckému posudku vypracovanému na navrhovatelovu objednávku odmítly přihlédnout. Dále se soud nevypořádal s námitkami odborného rázu, které navrhovatel proti závěrům orgánů bezpečnosti práce uplatnil. Za nezákonná navrhovatel také označil pojetí správněprávní odpovědnosti jako odpovědnosti objektivní, a to mimo jiné s ohledem na souběžně vedené trestní stíhání pro tentýž skutek. Navrhovatel uvedl, že soud svým rozhodnutím potvrdil nezákonné uplatnění státní moci a ukládání povinností bez zákonné opory ( čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), čímž podle jeho přesvědčení došlo k odepření soudní ochrany proti rozhodnutím orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal splnění formálních předpokladů návrhu a zjistil, že ústavní stížnost zákonné požadavky splňuje, neboť navrhovatel je zastoupen advokátem na základě speciální plné moci vylučující substituci a návrh byl podán v předepsané lhůtě po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Potom Ústavní soud doručil návrh účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení, vyzval je k vyjádření a požádal o zapůjčení soudního a správních spisů.
Městský soud v Praze zaujal stanovisko, že ústavní stížnost není důvodná. Uvedl, že podle předpisů o bezpečnosti práce není nutný popis skutkového stavu ve výroku rozhodnutí. Sdělil, že odpovědnost za porušení správních předpisů o bezpečnosti práce je objektivní, takže jakékoliv úvahy o neprokázání zavinění jsou bezpředmětné. Poukázal na to, že v odůvodnění svého rozsudku se se všemi námitkami žalobce dostatečně vypořádal.
Český úřad bezpečnosti práce odkázal plně na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i na odůvodnění svého rozhodnutí. Připomněl mimořádný rozsah havárie a její tragické důsledky. Uvedl, že stavební rekonstrukce, kterou organizoval navrhovatel, se prováděla v mimořádných podmínkách, na něž nebyl vzat dostatečný zřetel. Zpracovaná projektová dokumentace nebyla úplná, chyběl stanovený technologický postup a docházelo ke stavebním zásahům v rozporu s projektovou dokumentací. Vyslovil přesvědčení, že lépe zpracované podlahy pro rekonstrukci mohly havárii zabránit a vytkl navrhovateli, že jako osoba kvalifikovaná nedodržoval své povinnosti. Namítl, že znalecký posudek, který objednal navrhovatel, je účelový, neodpovídá požadavkům správního řádu a nepřípustně řeší právní otázky.
Z návrhu na zahájení řízení s přílohami, podaných vyjádření a soudního a správních spisů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Inspektorátu bezpečnosti práce
pro JmK v Brně ze 4.3.1998 č.j. 59/V/9.21/98/14.3 byla navrhovateli jako podnikající fyzické osobě uložena podle §6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů, za porušení §4 odst. 2 a 3, §5 odst. 1 a 2, §38 odst. 10 a 11, §62 odst.1 a §63 odst. 2 a 3 vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, pokuta ve výši 450 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal odvolání, které Český úřad bezpečnosti práce rozhodnutím z 25.8.1998 zn. 1405/1.30/98/14.3 podle §5 písm. c) zákona č. 174/1968 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podle §59 odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb. zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Navrhovatelovu žalobu proti tomuto rozhodnutí správního orgánu druhého stupně potom Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze 14.10.1999 č.j. 38 Ca 669/98-45, který nabyl právní moci 6.12.1999.
Podnětem k vyšetřování, jež vedlo ke správnímu postihu navrhovatele státním dozorem nad bezpečností práce, bylo zřícení části budovy v Brně, Náměstí Svobody 20, v níž navrhovatel prováděl prostřednictvím subdodavatelů rekonstrukční práce na objednávku majitele nemovitosti. K neštěstí došlo 22.10.1997. Havárie spočívající ve zřícení starých stropů a nově budované stropní konstrukce zapříčiněném zborcením přetížených pilířů, které byly oslabeny částečně již dříve a v částečné souvislosti s rekonstrukcí, způsobila smrt pěti dělníků a zranění a pracovní úrazy, z nichž sedm bylo těžkých, dalších dvanácti pracovníků. Správní orgán prvního stupně uložil navrhovateli pokutu za osazení pilířů v rozporu s projektovou dokumentací, nařízení demoličních prací bez stanovení postupu, nevedení dokumentace o průběhu a organizaci stavby a neexistenci rozdělení povinností při zajišťování bezpečnosti práce v písemných smlouvách se subdodavateli.
Při posuzování této věci Ústavní soud neshledal důvodnou navrhovatelovu námitku, že správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o uložení sankce nepopsal podrobně chování, která představují porušení právní povinnosti. Tento orgán v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně vylíčil nezákonná jednání a opomenutí, kterých se navrhovatel dopustil. Soud pověřený výkonem správního soudnictví nemohl v tomto směru shledat pochybení, které by mělo ústavní rozměr. Takovou chybu Ústavní soud nespatřuje ani v přístupu ke znaleckému posudku vypracovanému na navrhovatelovu objednávku. V českém správním procesu se jako znalecký posudek může hodnotit, jak správně konstatovaly odvolací správní orgán i soud, jen takový posudek, který vyžádal sám orgán, který ve věci rozhoduje ( §36 správního řádu).
Posudek objednaný účastníkem řízení může být přijat a hodnocen jen jako listinný důkaz. Navrhovatelem předložený znalecký posudek však obsahuje řadu závěrů, jež znalci nepřísluší, zejména právní hodnocení případu.
Ústavní soud má dokonce za to, že znalec vypracováním znaleckého posudku porušil povinnosti, jež mu ukládá zákon o znalcích a tlumočnících.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že správní orgány a posléze soud nevěnovaly pozornost navrhovatelovým tvrzením, že jejich závěry nejsou podloženy odbornou, tj. stavebně inženýrskou a fyzikální argumentací.
Většina pochybení, která správní orgány uloženou pokutou trestají, mají původ v tom, že navrhovatel nevedl dokumentaci, kterou mu zákon předepisuje, a že písemně nezpracoval zabezpečení úkolů k ochraně bezpečnosti práce ve smlouvách se subdodavateli.
Konečně Ústavní soud nesouhlasí s navrhovatelovou argumentací proti pojetí uvedené právní odpovědnosti jako odpovědnosti objektivní. Odpovědnost za porušení většiny správněprávních předpisů je nepochybně objektivní. Správní orgány při ukládání postihu za jejich porušení dokonce nemusí podrobně zkoumat příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a případně vzniklou škodou, pokud k ní uvedeným protiprávním jednáním došlo. Sankci lze uložit i tehdy, ukáže-li se, že zjištěný nedostatek není příčinou události, která zavdala podnět k vyšetřování. Dokázání přímé souvislosti mezi protiprávním chováním a škodou není nezbytnou podmínkou uložení sankce. Při rozhodování o její výši má správní orgán poměrně vysokou míru volnosti. Na tom nic nemění ani skutečnost, že trestní postih naopak vždy musí vycházet ze zjištění úmyslu nebo nedbalosti. Trestní represe je poslední nástroj ochrany práva (§1 trestního zákona), který působí podpůrně ve vztahu k postihům správněprávním nebo soukromoprávním. Správní orgány ani soud v posuzovaném případě proto nepochybily, odmítly-li vyčkávat na závěry orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud se ostatně domnívá, že navrhovatelovo porušení právní povinnosti lze s ohledem na okolnosti případu označit za chování, které přinejmenším vykazuje znaky nevědomé nedbalosti. Navrhovatel vzhledem ke své kvalifikaci (vysokoškolské vzdělání, živnostenské oprávnění k činnosti ve stavebnictví) mohl a měl vědět, že má při řízení a provádění stavební rekonstrukce povinnosti v oblasti bezpečnosti práce. Pokud se však správní orgány a soud otázkou zavinění nezabývaly s ohledem na to, co bylo řečeno o charakteru odpovědnosti za uvedená porušení právních povinností, nelze v tom spatřovat pochybení.
Správní orgány zabývající se bezpečností práce a soud pověřený výkonem správního soudnictví se se všemi navrhovatelovými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti vypořádaly dostatečně už ve svých rozhodnutích a žádá-li navrhovatel celkový přezkum správního a soudního řízení a rozhodnutí v nich vydaných, je jeho návrh v tomto případě zjevně neopodstatněný, neboť k uvedené revizi rozhodnutí orgánů státní moci Ústavní soud přistupuje jedině tehdy, vyjde-li najevo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými a to se v projednávané věci nestalo.
Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebylo porušeno navrhovatelovo základní právo nebo svoboda zaručené Listinou základních práv a svobod nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Z uvedených důvodů senát jednomyslně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §19 odst. 2 a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu