ECLI:CZ:US:2001:2.US.625.2000
sp. zn. II. ÚS 625/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti společnosti Z., s. r. o., zastoupené JUDr. V. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 28 Ca 21/99, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností učiněnou dne 20. 10. 2000 formou telefaxového podání, které bylo doplněno písemným podáním téhož dne, společnost Z., s. r. o., (dále jen "stěžovatel") napadá v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 12. 11. 1998, č.j. FŘ-4846/3/98, které částečně změnilo platební výměr na daň z přidané hodnoty za měsíc prosinec 1996, vydaný Finančním úřadem pro Prahu 5 dne 16. 2. 1998 pod č.j. 5132/98/005912/6519, a to tak, že výsledná částka vyměřené daně ve výši 20.952,-- Kč zůstává nezměněna a v ostatních částech bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Stěžovatel má za to, že městský soud porušil ustanovení §250i o. s. ř., jakož i zásadu nestranného posouzení sporu občana proti státnímu orgánu, kdy právo na spravedlivý proces občana bylo potlačeno ve prospěch kusých a tendenčně interpretovaných zjištění státního orgánu. V důsledku toho byl porušen i čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal u uvedeného soudu správní žalobu ve věci přezkoumání zákonnosti rozhodnutí výše uvedených finančních orgánů. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel v měsíci prosinci roku 1996 uplatnil v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty nárok na odpočet z faktur č. 0196/014 a 0196/015, vystavených společností S., s. r. o., za dodávky textilu. Správce daně na základě šetření provedeného v rámci vytýkacího řízení dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal ve smyslu §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.") dostatečně skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, o nichž měl správce daně pochybnosti. Na základě tohoto závěru pak správce daně neuznal nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši uplatněné v daňovém přiznání. Přitom vycházel ze závěru, že stěžovatelem nebylo prokázáno, že spornou dodávku uskutečnil na dokladu uvedený plátce, a dále nebylo ani prokázáno, že by dodávku uskutečnil jiný plátce, z čehož vyvodil, že předložený doklad postrádá náležitosti uvedené v §12 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 588/1992 Sb."), a proto nárok na odpočet, jak bylo výše uvedeno, neuznal.
Proti uvedenému rozhodnutí správce daně podal stěžovatel správní žalobu, kterou se domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí obou finančních orgánů. Městský soud v Praze po provedeném řízení rozhodl dne 9. 6. 2000 ve věci rozsudkem sp. zn. 28 Ca 21/99 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění pak tento soud uvedl, že zákonnou povinnost prokazovat všechny skutečnosti uváděné v daňovém přiznání měl od podání daňového přiznání stěžovatel a na tuto povinnost byl při místním šetření i prostřednictvím výzvy zaslané správcem daně upozorněn. Opíral-li stěžovatel své argumenty stále jen o doklady, jejichž věrohodnost byla v průběhu daňového řízení zpochybněna (vystavená faktura, protokol o předání zboží, příjmový doklad) a o doklady, které nemohly prokázat původ zboží, jeho nabytí a další distribuci stěžovatelem (přepravní doklady, popř. doklady o vývozu zboží či prodeji do tuzemska), pak stěžovatel neusnesl své důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. Dále městský soud konstatoval, že správce daně měl dostatek důvodů k tomu, aby v dané věci aplikoval ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 377/1992 Sb. Úvaha správního orgánu, která je podkladem pro aplikaci citovaného ustanovení, vycházela z přesvědčivého hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech podle §2 odst. 3 zákona č. 377/1992 Sb. Při hodnocení důkazů správní orgán vycházel z poznatků vycházejících z místních šetření provedených u dožádaných správců daně. V řízení byly prokázány skutečnosti odůvodňující pochybnosti správce daně ve smyslu §31 odst. 8 zákona č. 377/1992 Sb. a stěžovatel neunesl důkazní břemeno podle §31 odst. 9 citovaného zákona. Správní orgán proto, jak konstatoval Městský soud v Praze, musel výsledky dokazování, nepotvrzující, že se uskutečnilo zdanitelné plnění, podrobit právnímu hodnocení podle §2, §9, §12 a §19 zákona č. 588/1992 Sb. Byl vázán citovanou právní úpravou, která uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty podmiňuje nejen doložením zdanitelného plnění daňovými doklady, jak to ukládá ustanovení §19 odst. 2 č. 588/1992 Sb., ale v případě pochybností o plnění podmínky daně podle §19 odst. 1 citovaného zákona (přijetí plnění) i jinými důkazy o tom, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo. Za uskutečněné zdanitelné plnění nelze považovat to, co bylo zaúčtováno, aniž by plnění bylo skutečně realizováno. Pokud tedy finanční orgán dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že předmětné faktury, vystavené dodavatelem - S., s. r. o., jsou podloženy reálným plněním, pak správce daně tyto faktury nemohl považovat za daňový doklad pro prokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Nejednalo se tedy o neuznání faktur jako daňového dokladu pro jejich formální vady, které by podle názoru stěžovatele bylo možno odstranit či správcem daně akceptovat, ale jednalo se o neuznání této faktury z důvodu neprokázání, že se uskutečnilo zdanitelné plnění na faktuře uvedené a že dodavatel označený na faktuře uskutečnil zdanitelné plnění. Na základě výše uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto rozhodl tak, jak je výše uvedeno.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení napadeného rozsudku pro porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení uvedených práv spatřoval stěžovatel v tom, že Městský soud v Praze v předmětné věci rozhodl jinak než v dalších svých rozhodnutích vydaných pod jinými spisovými značkami, i když se jednalo o případy, které stěžovatel realizoval v přibližně stejné době zcela analogickým způsobem (sp. zn. 28 Ca 723/98, 28 Ca 724/98, 28 Ca 725/98, 38 Ca 29/99). Dále argumentoval tím, že Městský soud v Praze opíral své rozhodnutí o skutečnosti, které v době vydání napadeného rozhodnutí správním orgánem nebyly známy (potvrzení Generálního ředitelství cel a úřední záznam Policie ČR), čímž porušil ustanovení §250i odst. 1 občanského soudního řádu. Dále stěžovatel městskému soudu vytýkal chybné hodnocení provedeného důkazu (chybné hodnocení vypovídací schopnosti konkrétního svědka ve vztahu k činnosti společnosti D., s. r. o., a chybné posouzení uskutečnění zdanitelného plnění). Konečně stěžovatel namítal, že soud přehlédl změny způsobu argumentace finančních orgánů v průběhu celého řízení od počátečního popírání existence zboží přes tvrzení o neprokázaném původu zboží a zpochybnění vývozu až po popření uskutečnění zdanitelného plnění. Správce daně se opíral o argumentaci tzv. řetězců dodavatelů, jakoby existence na sebe navazujících dodavatelů byla něčím protiprávním. Obchodní řetězce in natura existují v celém světě a jsou obecně akceptovatelným faktem. Uvedenými postupy Městský soud v Praze podle názoru stěžovatele porušil jednak ustanovení §250i o. s. ř., jakož i zásadu nestranného posouzení sporu občana proti státnímu orgánu, kdy právo na spravedlivý proces občana bylo potlačeno ve prospěch kusých a tendenčně interpretovaných zjištění státního orgánu.
Ústavní soud požádal Městský soud v Praze o vyjádření k ústavní stížnosti. Městský soud konstatoval, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitkách směřujících do hodnocení důkazů soudem v uvedených otázkách. Soud je toho názoru, že nejsou namítány skutečnosti podstatné pro posouzení tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení. Dále uvedl, že má především za to, že v dané věci nelze právní závěr soudu srovnávat s jinými jeho závěry obsaženými v dalších rozsudcích Městského soudu v Praze ve věcech rozhodování správce daně ohledně jiných obchodních případů stěžovatele. Pokud se jedná o namítaná jiná rozhodnutí senátu 28 Ca, uvedl městský soud, že v těchto případech nešlo o analogické důkazní situace, důkazní situace byla jiná, a proto soud shledal potřebu dořešit skutkový stav a doplnit dokazování ohledně fiktivní fakturace. V žádném případě však soud ani v těchto případech neshledal taková skutková zjištění, která by odůvodňovala nárok stěžovatele na odpočet daně z přidané hodnoty, a v tomto smyslu ani žádné závěry neučinil. Pokud jde o namítané rozhodnutí vydané senátem 38 Ca, nemůže se Městský soud v Praze, senát 28 Ca k tomuto rozhodnutí vyjádřit, protože věc neprojednával. Dále se Městský soud v Praze vyjádřil i k dalším připomínkám, týkajících se nesprávného hodnocení důkazů soudem. Konstatoval, že namítané důkazy (potvrzení Generálního ředitelství cel a úřední záznam Policie ČR) nebyly rozhodujícími důkazy pro posouzení věci, dokreslovaly pouze to, co finanční orgány i soud dovodily z ostatních důkazů provedených v daňovém řízení. K námitce nesprávného hodnocení výpovědi zplnomocněného zástupce společnosti D., s. r. o., soud uvedl, že věrohodnost této výpovědi soud posoudil a v odůvodnění řádně zhodnotil. Soud také důvodně akceptoval argumentaci správního orgánu o fiktivní fakturaci zboží v řetězci dodavatelů, a to nikoliv proto, že by samotná existence takového řetězce dodavatelských firem byla protiprávní, nýbrž proto, že vyšly najevo skutečnosti zpochybňující správnost a pravdivost účetních dokladů dokumentujících fakturaci a převod zboží, a to právě na samém počátku řetězce. Jestliže stěžovatel jinými důkazy ve smyslu své zákonné důkazní povinnosti neprokázal, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, pak o jeho daňové povinnosti nemohl být učiněn jiný právní závěr než ten, k němuž došel v daňovém řízení správce daně i odvolací správní orgán. Dále Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že pouhý nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů správními orgány a soudem, které respektuje prokázaná fakta a hodnotí je ve vzájemné souvislosti, nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Vedlejší účastník řízení - Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu - na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel si na základě dvou faktur dodavatele - společnosti S., s. r. o., v měsíci prosinci 1996 uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. S ohledem na to, že zboží, kterého se faktury týkaly, bylo dodáno přímo od společnosti D., s. r. o., správce daně prošetřil postup této společnosti a zjistil, že tato společnost podala za příslušná období negativní daňová přiznání. Na výzvu správce daně se za tuto společnost dostavil její zástupce na základě plné moci, který uvedl, že relevantní faktury pro společnost S., s. r. o., nevystavil a tohoto odběratele nezná. Později byla společností D., s. r. o., doručena správci daně dodatečná daňová přiznání za příslušné období, avšak daň uhrazena nebyla. Výzvy správce daně však zůstaly odezvy, neboť společnost D., s. r. o., změnila adresu, aniž by tuto skutečnost správci daně oznámila, a její jednatel se nezdržoval na území České republiky. S ohledem na to, že společnost S., s. r. o., neprokázala přijetí zdanitelného plnění od dodavatele společnosti D., s. r. o, a tuto skutečnost nemohla potvrdit ani společnost D., s. r. o., nebyla odstraněna pochybnost jejího příslušného správce daně o uskutečnění zdanitelného plnění. Následně ani skutečnost, že zdanitelné plnění uskutečnila společnost S., s. r. o., pro stěžovatele, nebyla stěžovatelem prokázána. Předložené doklady - faktury, smlouva, přepravní doklady, potvrzení vývozu zboží celními orgány - nevedly k odstranění pochybností správce daně a tak nebyl uznán ani nárok na odpočet. Dle zjištění správce daně žádný ze vzájemně si fakturujících subjektů neodvedl daň z přidané hodnoty, naopak si nárok na odpočet uplatnil a zboží vyvezl. Dle názoru finančního ředitelství se jedná o řetězec subjektů, které si vzájemně fakturují v obchodním případě, který se uskutečňuje jinak, než jak je dokumenty deklarováno, přičemž na počátku stojí nekontaktní firma a na konci vývozce, který si uplatní nárok na odpočet daně.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným Městským soudem v Praze a právními závěry, které obecný soud ze skutkových zjištění vyvodil. Ústavnímu soudu na tomto místě nezbývá než připomenout svůj ustálený názor, vyslovený v mnoha rozhodnutích tohoto soudu, že samotný nesouhlas s hodnocením důkazů a s vyvozenými právními závěry není důvodem zakládajícím opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud také jednoznačně deklaroval, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, které prováděl obecný soud, pokud obecný soud respektoval zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak mu to ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Přezkoumávat proces hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl jedině tehdy, jestliže by vyvozené právní závěry byly v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, což však v této věci nenastalo. V předmětné věci Ústavní soud po přezkoumání řízení dospěl k závěru, že obecný soud postupoval při hodnocení důkazů plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, každý důkaz hodnotil jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich vzájemných souvislostech. Pokud jde o namítané nesprávné hodnocení konkrétních důkazů, dospěl Ústavní soud k závěru, že zde nelze najít extrémní nesoulad, naopak obecný soud v odůvodnění dostatečně průkazně uvedl, jak a proč těmto konkrétním důkazům přikládal určitou váhu. Ústavní soud se ve vztahu k argumentaci stěžovatele jinými rozhodnutími téhož senátu Městského soudu ztotožnil s vyjádřením Městského soudu v Praze v tom, že nelze bez dalšího argumentovat těmito rozhodnutími, když se skutkový stav liší. Stejně tak nelze připustit argumentaci i rozhodnutím jiného senátu Městského soudu, jestliže je opřena jen o hodnocení důkazů. Pokud jde odkazy na jiné podobné případy, kdy bylo rozhodnuto jinak, je třeba dodat, že Ústavní soud neposuzuje, resp. neporovnává z obecného pohledu judikaturu státních orgánů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis. Zkoumá toliko otázky event. porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá. Dále Ústavní soud konstatuje, že jen ve skutečnosti, že obecný soud s respektováním zásady volného hodnocení důkazů hodnotil provedené důkazy určitým způsobem, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, včetně zásady rovného postavení účastníků řízení.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se provádění důkazů (a jejich hodnocení) z doby po vydání napadeného rozhodnutí citovaného rozhodnutí, je třeba uvést, že z §250i odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že soud není oprávněn doplňovat skutkový stav vlastním dokazováním, neboť je pro něj rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že Městský soud v Praze vycházel ze skutkového stavu zjištěného správcem daně a tedy nedošlo k zásadnímu porušení procesních práv stěžovatele, které by mělo za následek i protiústavnost vydaného rozhodnutí.
V obecném pohledu pak Ústavní soud konstatuje, že obecný soud přezkoumal napadené rozhodnutí finančního orgánu s náležitou pozorností, vycházel z konkrétních důkazních prostředků založených ve správním spise, ve věci svolal ústní jednání, jehož se zúčastnily obě strany a k věci se vyjadřovaly. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
S ohledem na tyto skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu ÚS
V Brně dne 10. dubna 2001