ECLI:CZ:US:2001:2.US.632.2000
sp. zn. II. ÚS 632/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti P., a. s., zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2000, č. j. 7 Cmo 595/2000-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 26. 10. 2000 ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2000, č. j. 7 Cmo 595/2000-104. Stěžovatelka je toho názoru, že napadené rozhodnutí zasáhlo do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření odůvodnil odvolací soud tím, že stěžovatelka neosvědčila konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly ohrožení výkonu rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky se v dané věci jedná v podstatě o odepření soudní ochrany.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2000 sp. zn. 5 Cm 265/99 uložil vedlejší účastnici řízení V. Š. zaplatit stěžovatelce částku 2 000 000,- Kč s příslušenstvím jako dlužný směnečný peníz. Současně s tímto rozsudkem vydal uvedený soud i předběžné opatření ze dne 13. 1. 2000, č. j. 5 Cm 265/99-56, kterým vedlejší účastnici zakázal zcizit, zastavit či jinak zatížit, event. pronajmout, nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem Chrudim na LV č. 206 pro katastrální území a obec V.. Předběžné opatření bylo v odvolacím řízení následně zrušeno napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2000, č. j. 7 Cmo 595/2000-104.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení a spis Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 5 Cm 265/99.
Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 1. 2001 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. S tvrzením a argumentací stěžovatelky o odepření soudní ochrany nesouhlasí, neboť je zcela nepochybné, že v řízení zahájeném k jejímu návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 22. 9. 1999 neosvědčila, že právě vedlejší účastnice řízení disponuje majetkem, u něhož se stěžovatelka nařízení předběžného opatření domáhala, tak, že by docházelo ke snižování jeho hodnoty a tím ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí o zaplacení směnečné pohledávky, splatné dne 30. 6. 1996.
Vedlejší účastnice řízení V. Š. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 12. 2000 uvedla, že podle jejího přesvědčení ústavní stížnost postrádá reálný právní základ a základní předpoklady pro kladné vyřízení, s ohledem na to, že je podávána z důvodu porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Vedlejší účastnice se plně ztotožňuje s odůvodněním napadeného usnesení, ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a současně navrhla, aby byla stěžovatelka zavázána k náhradě nákladů řízení k rukám advokáta vedlejší účastnice.
Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení a předloženého spisového materiálu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Posoudil ji z hlediska své příslušnosti, kterou je ochrana ústavních práv a svobod fyzických a právnických osob a z hlediska dodržení ústavních pravidel soudního řízení při jeho vydání.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí, jímž bylo pouze rozhodnuto o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, aniž by bylo rozhodnuto ve věci samé. Předběžné opatření, spočívající v zamítnutí návrhu na vyslovení zákazu disponování s nemovitostmi, nedosahuje však svou ryze procesní povahou, a to zcela evidentně, do ústavně právní roviny již proto, že sleduje pouhou zatímní úpravu poměrů účastníků (§102 občanského soudního řádu), aniž by bylo způsobilé vyvolat jakékoli hmotně právní účinky .
Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že je zde obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Není proto třeba prokázat, že skutečně výkon rozhodnutí ohrožen bude. Nutno však osvědčit okolnosti, které svědčí o obavě. Soud proto musí tyto okolnosti zvážit, což se v daném případě stalo. Hodnocení těchto okolností se přitom vymyká z pravomoci Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR), neboť není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není příslušný hodnotit, zda byly obavy konkrétně dány, byl však povinen přesvědčit se, že Vrchní soud v Olomouci nerozhodl svévolně, nýbrž s ohledem na to, že tyto důvody stěžovatelka neosvědčila (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. nálezu 158, str. 171 - 177).
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatelky postupem soudu porušena nebyla. Stěžovatelce bylo umožněno, aby se obrátila se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Návrhu vedlejší účastnice řízení na uložení povinnosti stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady řízení nebylo vyhověno, neboť okolnosti případu nebyly natolik mimořádné, aby odůvodnily použití ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. 1. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu