ECLI:CZ:US:2001:2.US.648.01
sp. zn. II. ÚS 648/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. D. M. a J. M., zastoupených JUDr. D. V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ze dne 26.7.2001, čj. 28 Cdo 77/2001-332, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.10.2000, sp. zn. 30 Co 380/2000, 30 Co 381/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.10.2000, sp. zn. 30 Co 380/2000, 30 Co 381/2000, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 9.3.1999, čj. 6 C 685/95-220.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelé uvádí, že žalobci, J. a L. Ř., podali výzvu k vydání nemovitosti. Stěžovatelé, jako povinné osoby však s nimi dohodu o vydání nemovitosti neuzavřeli, takže se J. a L. Ř. obrátili se svým nárokem k soudu. Označeným rozsudkem soudu I. stupně byla žaloba na vydání nemovitosti zamítnuta. Odvolací soud však změnil rozhodnutí prvoinstančního soudu tak, že rozhodl o povinnosti stěžovatelů vydat žalobcům, každému id. 1/2 předmětné nemovitosti s příslušenstvím, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Podle názoru stěžovatelů, Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem zasáhl do jejich práva vlastnit majetek dle čl. 11 a práva účastníka soudního řízení, zaručujícího rovnost všech účastníků téhož řízení dle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.1 Protokolu č.1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").
K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny navrhovatelé zdůrazňují, že dovolací soud zvýhodnil v řízení oprávněné osoby, když v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobci v řízení postupovali zcela laicky, ale jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí, takže v předmětné právní věci je třeba zvolit řešení pro restituenty příznivější, které lze věcně, zejména hospodářsky, odůvodnit.
Tento názor dovolacího soudu je však dle stěžovatelů nepřípustným zvýhodněním jedné strany sporu, když tzv. "laické úkony žalobců" byly od počátku řízení vedeny jejich zvoleným právním zástupcem. Z tohoto důvodu by právní úkony učiněné stranou žalovanou měly být, dle mínění stěžovatelů, hodnoceny podle obecného kritéria platnosti právních úkonů. Pokud dovolací soud v tomtéž sporu nepřihlédl i k sporným okolnostem na straně stěžovatelů, zejména pak posudku soudního znalce, jehož výsledek stěžovatelé před uzavřením kupní smlouvy na předmětnou nemovitost nemohli ovlivnit, porušil prý svým postupem procesní rovnost stran.
Po procesní stránce navrhovatelé dále rozsudku dovolacího soudu vytýkají skutečnost, že Nejvyšší soud jedním rozhodnutím rozhodl o dovolání žalobců i stěžovatelů, ovšem v jednom případě dovolání zamítl a ve druhém dovolání vyhověl. Dovolací soud prý dále pochybil, pokud rozhodl o přípustnosti dovolání žalobců, přestože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí o přípustnosti dovolání nerozhodl a část rozsudku odvolacího soudu, kterou žalobci napadli dovoláním, potvrdila výrok rozsudku prvostupňového soudu. I když tedy nebyly splněny zákonné podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud ČR tak učinil s odůvodněním, že důvodem přípustnosti dovolání oprávněných osob bylo posouzení otázky zásadního právního významu, týkající se vztahů účinků výzvy na vydání nemovitosti, ve vztahu k žalobě na vydání věci.
Dovolacímu soudu stěžovatelé vytýkají dále nerespektování závěrů Ústavního soudu ČR ze dne 29.9.1999, sp. zn. II. ÚS 344/98, který konstatoval, že v restitučních sporech je třeba respektovat a přihlížet i k právům těch, kteří mezitím majetek nabyli. Tento postup zejména dovolacího soudu znamená, podle stěžovatelů, ve svém důsledku nahrazení jedněch křivd nespravedlnostmi novými.
Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu stěžovatelé polemizují s otázkou výkladu nižší kupní ceny nárokované nemovitosti, jako protiprávního zvýhodnění nabyvatelů, když prý o takový závěr lze hovořit pouze v těch případech, kdy kupní cena byla nižší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům s ohledem na osobu nabyvatele. O takový případ se údajně v dané právní věci nejedná, neboť znalecký posudek byl vypracován na objednávku tehdejšího ONV, v době 18 měsíců před uzavřením kupní smlouvy. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a dále s připomínkou toho, že oprávněné osoby se domáhaly restitučních nároků postupem mimo rámec zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, prý přisvědčuje jejich tvrzení, že žalobě nemělo být vyhověno i z toho důvodu, že nejsou povinnými osobami ve smyslu již uvedeného zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z rozsudku Krajského soudu v Praze se zjišťuje, že odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 9.3.1999, čj. 6 C 685/95-220, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 19.4.1999, čj. 6 C 685/95-225, byl ve výroku I. změněn tak, že stěžovatelé (dříve žalovaní) jsou povinni vydat J. a L. Ř. každému id. jednu polovinu domu s příslušenstvím. Jinak se rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrzuje.
Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Ze správy Ministerstva vnitra z 2.8.2000 odvolací soud konstatoval, že žalobci nejsou v evidenci osob, které pozbyly státní občanství, ani v evidenci osob, které v posledních deseti letech občanství nabyly. Dále tento soud konstatoval, že odvolání žalobců je částečně důvodné a je nutno na jejich procesní postavení pohlížet jako na oprávněné osoby, ve smyslu ust. §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně hodnotil jak výzvu k vydání nemovitosti, tak zejména uplatněný nárok oprávněných osob, uvedený v žalobě ze dne 16.6.1995, jako úkon přesný a srozumitelný, takže ve vztahu k obsahu žalobního návrhu prvostupňový soud nebyl nucen dle ust. §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen " o.s.ř.") vyzývat žalobce k odstranění vady návrhu, spočívající v nejasném předmětu nároku. Krajský soud dále zdůraznil, že pod označením nemovitost je třeba rozumět pouze dům včetně příslušenství, nikoli však pozemky s tímto domem související.
Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, zejména se zabýval důsledně tvrzeným porušením cenových předpisů při koupi předmětných nemovitostí stěžovateli, ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale z těchto zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Cenový rozdíl mezi cenou dle kupní smlouvy a cenou zjištěnou dle revizního znaleckého posudku znalce S. činil 174.074,- Kč, když tato značná rozdílnost byla způsobena chybným postupem znalce K. při ocenění nemovitostí, který rovněž znamenal porušení tehdy platné vyhlášky o cenách. Další pochybení vzniklo nezákonným postupem tehdejšího MěNV Poděbrady, který v rozporu s ust. §18 odst. 5 vyhl. č. 90/1984 Sb. nenabídl rodinný domek nejprve jeho dosavadnímu uživateli.
Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně v části, týkající se domu s příslušenstvím. V případě dvou dotčených pozemků (stavební parcely a zahrady) napadený rozsudek potvrdil.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR se podává, že dovolací soud pod bodem I. výroku dovolání stěžovatelů zamítl, pokud směřovalo proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byli stěžovatelé uznáni povinnými vydat oprávněným osobám každému id. 1/2 domu s příslušenstvím. Pod bodem II. výroku rozhodl dovolací soud tak, že rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 19.4.199, sp. zn. 6 C 685/95, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K otázce přípustnosti dovolání ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolací soud zdůraznil, že při posuzování dovolání vycházel z ust. části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., tj. ze znění o.s.ř. platného před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Z takto vymezeného pravomocně skončeného restitučního řízení se dovolací soud zabýval dovoláními, která podaly obě strany řízení.
Ve vztahu k dovolání stěžovatelů konstatoval, že uplatňují dovolací důvod dle ust. §241 odst. 3, písm. c), d) o.s.ř., proto přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dovolacího důvodu a nezjistil žádné vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle ust. §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání oprávněných osob shledal oproti tomu jako důvodné, když s ohledem na právní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31.3.1999, sp. zn. IV. ÚS 508/98, je třeba souhlasit s názorem, že znění, výzvy či žaloby oprávněných osob, jako projev jejich vůle, je třeba vztáhnout k nemovitosti jako funkčnímu celku, tj. domu, stavební parcele a přilehlé zahradě, neboť v opačném případě by bezesporu došlo v právním režimu těchto nemovitostí k odlišnostem, jež by vedly ke zhoršení v užívání tohoto majetku jako celku.
Při posuzování dalšího zákonného důvodu, tj. protiprávního zvýhodnění povinných osob, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v otázce obcházení či porušení znění vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku ve vztahu k povinnosti prodávajícího nabídnout nejprve nemovitost jeho dosavadnímu uživateli, je třeba vycházet z tehdy fakticky existujících vztahů. Užívací vztah J. Ř. st. k jedné z bytových jednotek v předmětné nemovitosti nebyl zpochybněn, a bylo tedy třeba jeho právo na odkoupení nemovitostí respektovat.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelé odůvodňují svůj návrh poukazem na údajné porušení čl. 11 (právo vlastnit majetek), čl. 37 odst. 3 (všichni účastníci jsou si v řízení rovni) a čl. 38 odst. 2 Listiny (každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům), jakož i odkazem na čl. 1 Protokolu.
Nelze vytknout skutkovým zjištěním zejména odvolacího soudu pochybení, pokud dospěl k závěru, že J. a L. Ř. jsou oprávněnými osobami dle příslušných ust. zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jež řádným způsobem a ve lhůtě uplatnily svůj restituční nárok na vydání nemovitostí, které jim byly odňaty způsobem uvedeným v ust. §6 odst. 1 písm. a) zák. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé jsou osobami povinnými ve smyslu ust. §4 odst. 2 citovaného zákona, neboť, jak ostatně vyplývá jak z rozsudku odvolacího, tak i dovolacího soudu, stěžovatelé prokazatelně nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, v daném případě za značného cenového zvýhodnění stěžovatelů, které má povahu objektivního rozporu s tehdy platným předpisem o oceňování nemovitostí.
Ústavní soud nemá důvod měnit právní závěry, konkrétně uvedené ve svém nálezu ze dne 31.3.1999 , sp. zn. IV. ÚS 508/98, týkající se projevu vůle oprávněných osob k vydání věci, obsažené ve výzvě k vydání věci. V souvislosti s posuzováním problematiky restituované budovy a souvisejících pozemků je ostatně judikatura Ústavního soudu konstantní, neboť je v zájmu nápravy způsobených křivd vydávat majetek pokud možno tak, aby právní režim jak pozemků, tak i budov s nimi souvisejících byl jednotný, umožňující v budoucnu nerušené užívání restituovaných nemovitostí jejich vlastníky.
Ve vztahu k údajným pochybením dovolacího soudu lze konstatovat, že námitkami stěžovatelů ohledně údajné nepřípustnosti dovolání oprávněných osob se již zabýval dovolací soud a ve svém rozsudku podrobně vysvětlil, za jakého důvodu ( ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř., ve znění platném do 31.12.2000) připustil dovolání žalobců, když posouzení, zda otázka nastolená žalobci v dovolání je či není zásadního právního významu, spadá do výlučné kompetence dovolacího soudu, do které Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Další údajné procesní pochybení dovolacího soudu, spočívající ve skutečnosti, že tento soud v jednom řízení řešil dovolání obou stran řízení, není rovněž opodstatněné, neboť tento procesní postup Nejvyššího soudu ČR nemohl ve svém důsledku v žádném případě vést k porušení shora citovaných práv a svobod stěžovatelů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil v předmětné právní věci porušení práv a svobod uváděných stěžovateli, byl nucen ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ust. §43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 11. prosince 2001