ECLI:CZ:US:2001:2.US.65.98
sp. zn. II. ÚS 65/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. O.K., zastoupeného advokátkou JUDr. M.Ch., proti nečinnosti Krajského soudu v Ostravě v trestní věci, sp. zn. 29 T 25/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které brojí proti nečinnosti Krajského soudu v Ostravě a namítá, že dosavadním procesním postupem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení jeho práv, zaručených ústavními zákony, konkrétně pak čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti nejprve stěžovatel popsal dosavadní průběh trestního řízení vedeného proti jeho osobě a několika dalším obžalovaným a poté uvádí, jakým způsobem mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Tvrdí, že několikrát písemně i telefonicky žádal předsedu senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. J.B., aby jeho věc byla vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání, avšak všechny jeho dosavadní procesní návrhy byly ignorovány. Dále pak stěžovatel píše, že "s narůstajícím časovým odstupem od rozhodných skutečností pro posouzení otázky viny a případně trestu dochází podle mého názoru ke znehodnocení průkaznosti a hodnověrnosti velké části důkazů, které lze v této věci provést. Vedle této skutečnosti, která může podstatným způsobem ohrozit možnost vydání spravedlivého rozhodnutí ve věci samé, jsem díky dosavadní procesní bezradnosti a pochybení orgánů činných v trestním řízení, jak je také popsal ve svém zrušujícím usnesení Vrchní soud v Olomouci, dlouhodobě diskriminován v běžném životě v této zemi. Od roku 1994 mi byla pozastavena ČAK advokátní praxe. Vzhledem k masivní lživé kampani proti mé osobě ve hromadných sdělovacích prostředcích, která proběhla především v době mého věznění, je v mém případě zásada presumpce neviny pouze teoretickým předpokladem. Mým způsobem života, k němuž jsem byl donucen dle mého názoru nesprávným, nezákonným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a s určitostí po té novým, nad hranicí únosnosti snesitelným protahováním věci, vzniká mně i celé mé rodině vážná újma jak po stránce materiální, tak především psychické". Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, v němž 1) bude konstatovat, že byla nečinností Krajského soudu v Ostravě porušena jeho výše citovaná ústavní práva a 2) přikáže Krajskému soudu v Ostravě, aby jeho věc bez průtahů vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání, které provede bezodkladně.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Ústavní soud dále požádal o vyjádření Krajský soud v Ostravě a vyžádal si spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 29 T 25/94.
Za Krajský soud v Ostravě se velmi obsáhle a podrobně vyjádřil předseda senátu JUDr. J.B., který v úvodu nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že jde o nečinnost krajského soudu, případně nečinnost jeho jako příslušného předsedy senátu. Uvádí, že z obsahu stížnosti i z charakteru návrhu stěžovatele vyplývá, že stěžovatel sám si je vědom, že zde existují objektivní důvody k tomu, že dosud nebylo nařízeno nové hlavní líčení. Podle názoru krajského soudu by o nečinnost mohlo jít, pokud by v uplynulé době nebyly prováděny žádné úkony.
Sám obžalovaný však jednoznačně žádá, aby bylo postupováno tím způsobem, že dojde k vyloučení jeho vlastní trestní věci ze společného řízení. To znamená, že sám stěžovatel připouští, že zde ve vztahu k ostatním obžalovaným určité objektivní překážky jsou. Předseda senátu dále uvádí, že tyto překážky spočívají také mimo jiné i v tom, že soud opakovaně shromažďoval zprávy o zdravotním stavu velké většiny obžalovaných, prověřoval jejich tvrzení přímo dotazy u příslušných odborných lékařů. Po nařízení hlavního líčení došlo totiž k tomu, že celkem pět obžalovaných omluvilo svou neúčast právě svým zdravotním stavem. Jedním z nich byl také stěžovatel. Předseda senátu také poukazuje na to, že i přes využití institutu náhradního přísedícího, došlo k situaci, kdy jeden z přísedících odstoupil ze zdravotních důvodů, další nebyl nově zvolen a další vážně onemocněl. Vzhledem k rozsáhlosti věci, velkému počtu vyslechnutých svědků a provedených důkazů jiného druhu, nebylo tedy reálné, aby věc byla nařízena a provedena od samého počátku. K návrhům stěžovatele na vyloučení věci předseda senátu uvádí, že problémy spojené s tímto postupem byly se stěžovatelem probrány přímo telefonicky. Pokud se týká žalované trestné činnosti ve vztahu ke stěžovateli JUDr. O.K., pak výrok o vině je mimo jiné nutno hodnotit na základě toho, zda další ze spolupachatelů měl daňovou povinnost, zda tuto povinnost nějakým způsobem mařil. Bez posouzení viny spolupachatelky je velmi problematické hodnotit vinu stěžovatele ve smyslu podané žaloby. Při vyloučení věci stěžovatele k samostatnému projednání a rozhodnutí se z původních spolupachatelů stanou svědci, je nutno předpokládat stejné problémy při zajištění jejich účasti. Totéž platí také z hlediska obsazení senátu přísedícími, jak tomu byla věnována pozornost již shora. Podle předsedy senátu se tedy není možné ztotožnit s obsahem stížnosti a s návrhy stěžovatele.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 29 T 25/94, bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 1995, čj. 29 T 25/94 - 3402, bylo rozhodnuto o vině celkem osmi obžalovaných, včetně stěžovatele, na které byla podána obžaloba KSZ, sp. zn. 1 Kv 206/93, pro trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1, trestního zákona a další, obžalovaní byli shledání vinnými a byly jim uloženy příslušné tresty. Naproti tomu byl stěžovatel a jeden z dalších obžalovaných podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěni obžaloby pro skutky vymezené v téže obžalobě, když stěžovatel byl obžalován ze spáchání trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákona a druhý byl obžalován ze spáchání trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 trestního zákona.
Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 20. února 1996, čj. 1 To 5/96 - 3537, uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu z podnětu všech odvolání zrušil a podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ustanovení §23 odst. 1 trestního řádu zní : "K urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení".
V posuzované věci se Ústavní soud ztotožnil s vyjádřením Krajského soudu v Ostravě, na jehož znění lze v plném rozsahu odkázat. Tím, že Krajský soud v Ostravě nevyloučil věc k samostatnému řízení, tak v žádném případě nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrany se dovolává. Naopak je možné, že by vyloučením k samostatnému projednání pouze ve věci trestního řízení proti stěžovateli mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv jiných obžalovaných tím, že by mohlo dojít k dalším průtahům v řízení. Ústavní soud zejména poukazuje na případné problémy s několikanásobným prováděním dokazování, kdy při vyloučení věci stěžovatele k samostatnému projednání a rozhodnutí se z původních spoluobžalovaných stanou svědci a je nutno předpokládat stejné problémy při zajištění jejich účasti. Rovněž tak lze souhlasit se souvislostmi při posuzování viny stěžovatele a ostatních spoluobžalovaných. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu, podle které mu nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů vyjma případu, kdy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 3. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu