ECLI:CZ:US:2001:2.US.650.2000
sp. zn. II. ÚS 650/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti F., s.r.o., zastoupené Ing. A. R., právně Mgr. R. Ch., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 18 Co 348/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 6 C 137/99, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, a Ing. J. T., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Mgr. V. F., advokátem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 18 Co 348/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 6 C 137/99. Tím rozsudkem byl zamítnut její návrh, aby bylo vedlejšímu účastníku uloženo zaplatit částku 365.563,50 Kč s příslušenstvím. V tomto sporu stěžovatelka tvrdila, že v roce 1995 dodala ve dvou zásilkách vedlejšímu účastníku kovové tyče odpovídající váhy, ale v jiném rozsahu (počet, délka 6 m, místo dohodnutých 5 m). Na tuto okolnost byl upozorněn. Po stornu faktury byla vystavena faktura téhož čísla na novou částku 199.163, 60 Kč, která byla zaplacena. V roce 1999 však stěžovatelka vystavila další fakturu, kterou vedlejšímu účastníku účtovala zbývající část původní kupní ceny, když v roce 1998 jej upozornila na vzniklou nesrovnalost v účtování (č. l. 54 soudního spisu). Protože nebyla uhrazena, došlo k soudnímu sporu, ve kterém nebyla úspěšná. Obě soudní rozhodnutí stěžovatelka napadá s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, které zaručují právo na spravedlivý proces stanoveným postupem. Tento postup je dán především normami o.s.ř. K porušení těchto zásad došlo tím, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, neboť soudy zamítly další důkazní návrhy, kterými bylo dále možno prokázat oprávněnost nároku. Dále obecné soudy nesprávně a libovolně hodnotily provedené důkazy, což vedlo k nesprávným skutkovým závěrům, což odporuje i judikatuře Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94 a III. ÚS 165/95). Intenzita porušení procesněprávních předpisů je přitom taková, že jde i o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Plzni se k návrhu vyjádřil předseda senátu JUDr. Z. J., který poukázal na odůvodnění rozhodnutí. Za Okresní soud v Domažlicích se k návrhu vyjádřila JUDr. V. M., která se neztotožnila s argumentací ústavní stížnosti a poukázala na výsledky výslechu jednatele stěžovatelky, které na věci nic nezměnily. Vedlejší účastník navrhl odmítnutí návrhu s poukazem na to, že obecné soudy rozhodly při respektování ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Jádro námitek stěžovatelky směřuje k tomu, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, neboť soudy zamítly další důkazní návrhy, kterými bylo dále možno prokázat oprávněnost nároku. Dále obecné soudy nesprávně a libovolně hodnotily provedené důkazy, což vedlo k nesprávným skutkovým závěrům, což odporuje i judikatuře Ústavního soudu. Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že v podstatě se tato výtka týká toho, že nebyl vyslechnut jednatel stěžovatelky Ing. V. J. To samo o sobě ještě nemusí znamenat zásah intenzity porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Obecné soudy se vypořádaly s argumentací obou stran (storno a vystavení nové faktury, výše slevy, tři roky nečinnost stěžovatelky, pokud by s dohodou a vystavením nové faktury nebyla srozuměna, doba, která od kritického telefonického rozhovoru uplynula, to, že nebyla sjednána žádná určitá doba tvrzeného plnění, které mělo spočívat buď ve vrácení materiálu nebo zaplacení doplatku, což se projevilo na hodnocení určitosti takového úkonu soudy) a závěry, které z toho vyvodily, extrémně neodporují zjištěnému skutkovému stavu a jeho právnímu hodnocení. V odvolacím řízení byl výslech jednatele Ing. J. proveden (viz č.l. 64 soudního spisu), aniž to mělo vliv na výsledek řízení. Jestliže poté odvolací soud již nepovažoval provádění dalších důkazů za potřebné, není to samo o sobě neústavní. Skutkový základ každého soukromoprávního sporu je v tomto případě odlišný, proto nelze poukazovat na judikaturu Ústavního soudu, neboť závěry o hodnocení důkazů je třeba pro každý individuální případ učinit zvlášť.
Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo. Stěžovatelka se obrátila na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem rozhodl o jejím nároku. Jeho rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Neúspěch ve sporu nemůže poté sám o sobě znamenat zásah do práva na spravedlivý proces. Pokud jde o porušení čl. 90 Ústavy ČR, je třeba uvést, že toto ustanovení je především normou kompetenční. Vymezuje působnost obecných soudů v oblasti soukromého práva a bezprostředně z něj nějaká subjektivní práva pouze jedné strany sporu dovodit nelze.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu