ECLI:CZ:US:2001:2.US.66.01
sp. zn. II. ÚS 66/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 15 Co 287/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti ze dne 29. 1. 2000, která byla podána dne následujícího, stěžovatelka brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 15 Co 287/2000. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 9 C 199/96, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaný J. T. odstranil vady v bytě, který stěžovatelka užívá jako nájemce. Uvedeným rozhodnutím městského soudu měla být dle názoru stěžovatelky porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to čl. 1, čl. 36 odst. 1 až 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále ustanovení §2, §5 a §6 občanského soudního řádu.
Protože podání nesplňovalo náležitosti stanovené pro ústavní stížnost v §30,
§31, §34, §72 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud stěžovatelku k odstranění vad podání. K tomu jí stanovil lhůtu 15 dnů
od doručení výzvy k odstranění vad podání. Současně Ústavní soud stěžovatelku upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, může Ústavní soud podání (ústavní stížnost) odmítnout ve smyslu §43 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výzva k odstranění vad podání byla stěžovatelce doručena dne 16. 2. 2001.
Podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Podmínky tohoto ustanovení byly splněny, neboť lhůta k odstranění vad marně uplynula. Z tohoto důvodu nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost dle citovaného ustanovení odmítnout.
Pokud jde o žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce Ústavním soudem, je třeba poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 296/97 (viz Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, usn. č. 20), dle kterého by postup podle §30 občanského soudního řádu očividně přesahoval pravomoc Ústavního soudu, neboť tento soud stojí mimo organizaci obecných soudů, čímž je současně dána jen omezená podpůrnost procesních norem platných pro obecné soudy. Z takto rozvedených důvodů byl návrh na ustanovení zástupce stěžovatelce ze strany Ústavního soudu posouzen jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 14. března 2001