ECLI:CZ:US:2001:2.US.682.2000
sp. zn. II. ÚS 682/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., právně zastoupeného JUDr. P. N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 1999, č. j. 19 Co 515/98-91, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2000, č. j. 29 Cdo 837/2000-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 1999, č. j. 19 Co 515/98-91, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2000, č. j. 29 Cdo 837/2000-112, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě"), a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") .
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudkem ze dne 23. 11. 1999, č. j. 19 Co 515/98-91, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil odvoláním stěžovatele napadený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 6. 1998, č. j. 10 C 55/96-56, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 375 543,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11. 10. 2000, č. j. 29 Cdo 837/2000-112, dovolání stěžovatele zamítl.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 55/96.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci byl A. H. (matce stěžovatele) na základě transformačního projektu Zemědělského družstva v K. vypočten majetkový podíl na družstvu ve výši 375 543,- Kč. Na základě smlouvy ze dne 8. 6. 1995, a posléze na základě smlouvy ze dne 16. 3. 1998 o postoupení pohledávky, postoupila A. H. pohledávku - majetkový podíl (nárok na vydání transformačního podílu) svému synovi - stěžovateli. Tuto skutečnost oznámila A. H. Zemědělskému družstvu K. dopisem ze dne 21. 6. 1995, které družstvo převzalo dne 26. 6. 1995. Žádostí ze dne 20. 6. 1995 stěžovatel požádal Zemědělské družstvo v K. o vydání majetkového podílu s odůvodněním, že se nestal členem transformovaného družstva a že provozuje zemědělskou výrobu, avšak družstvo majetkový podíl stěžovateli nevydalo. Žalobou u soudu se pak stěžovatel a již zemřelá A. H. domáhali zaplacení částky ve výši 375 543,- Kč odpovídající hodnotě majetkového podílu A. H. v Zemědělském družstvu K.. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebylo prokázáno, zda v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. 6. 1995 mezi stěžovatelem a A. H., tato skutečně provozovala zemědělskou výrobu, a dále bylo zjištěno, že A. H. nepožádala o vydání transformačního podílu ve smyslu ust. §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., ve znění účinném do 14. 7. 1999, a proto se stěžovatel ani jeho matka nemohli domáhat proti zemědělskému družstvu vydání transformačního podílu. Dále bylo prokázáno, že v době uzavření druhé smlouvy o postoupení téže pohledávky mezi týmiž subjekty dne 16. 3. 1998, A. H. s ohledem na svůj věk a zdravotní stav nemohla skutečně provozovat zemědělskou výrobu, čímž nebyl splněn jeden ze zákonných předpokladů uvedených v ust. §13 odst. 2 cit. zák., a proto soud žalobu zamítl. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že stěžovateli vzniklo na základě smluvní cese ze dne 8. 6. 1995 právo domáhat se vůči zemědělskému družstvu vydání majetkového podílu podle ust. §13 odst. 3 transformačního zákona, ve znění účinném do 14. 7. 1999, tedy před novelou zák. č. 144/1999 Sb., po sedmi letech od schválení transformačního projektu zemědělského družstva. Toto oprávnění zůstalo stěžovateli zachováno i po novelizaci transformačního zákona zákonem č. 144/1999 Sb., avšak citovaná novela přinesla zásadní změnu ve způsobu vypořádání majetkových podílů v transformovaných družstvech, když ve vztahu k oprávněným osobám podle ust. §13 odst. 3 transformačního zákona (nebo osobám, na které byl oprávněnou osobou převeden nárok na vydání majetkového podílu nebo na kterou nárok přešel), nezakládá proti družstvu nárok na vypořádání v penězích. Proto se stěžovatel nemůže úspěšně domáhat proti zemědělskému družstvu peněžitého plnění. Současně odvolací soud podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. připustil proti svému rozhodnutí dovolání. Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu jako správné, a proto dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že věc je třeba posoudit podle zák. č. 144/1999 Sb. Soud prvního stupně podle uvedeného zákona věc neposoudil a v tomto směru nebyl rozsudek soudu prvního stupně vůbec odůvodněn. Krajský soud měl tedy podle stěžovatele rozsudek okresního soudu považovat z tohoto hlediska za nepřezkoumatelný a měl jej jako takový zrušit. Krajský soud podle stěžovatele místo toho nahradil soud prvního stupně a místo něj učinil právní závěry z hlediska zák. č. 144/1999 Sb. Tato vada řízení před krajským soudem podle stěžovatele měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (podle ust. §241 odst. 3 o. s. ř. a §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Stěžovatel je dále přesvědčen o tom, že Nejvyšší soud musí respektovat právo platné v době, kdy rozhoduje. Rozhodl-li dne 11. 10. 2000, potom měl vzít v úvahu skutečnost, že zák. č. 144/1999 Sb., byl Ústavním soudem zrušen ke dni 7. 1. 2000, i když krajský soud rozhodoval již dne 23. 11. 1999. Nejvyšší soud podle stěžovatele nemá pravdu když uvádí, že krajský soud své rozhodnutí nezaložil na zákoně č. 144/1999 Sb., nýbrž je založil na tom, že pohledávka stěžovatele vůči zemědělskému družstvu není dosud dospělá. Ve skutečnosti podle stěžovatele krajský soud své rozhodnutí založil právě na zákoně č. 144/1999 Sb., a nezaložil své rozhodnutí na tom, že by pohledávka stěžovatele vůči zemědělskému družstvu nebyla dosud dospělá. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud doplnil dokazování, čímž zjistil, že transformační projekt zemědělského družstva byl schválen valnou hromadou dne 14. 11. 1992, v době rozhodování krajského soudu dne 23. 11. 1999 již tedy byla pohledávka splatná podle ust. §13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb.
Ústavní soud si vyžádal také vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR k projednávané věci, a dále vyjádření Zemědělského družstva v K. k projednávané věci
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 13. 3. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 16. 3. 2001, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku tohoto soudu.
Nejvyšší soud ČR se ve svém vyjádření ze dne 27. 3. 2001, které došlo Ústavnímu soudu dne 29.3. 2001, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku tohoto soudu.
Zemědělské družstvo v K. se v plném rozsahu ztotožnilo s výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové jakož i s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR v projednávané věci. Uvedlo dále, že stěžovatel od počátku opíral svůj nárok o ust. §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., žádost o vypořádání majetkového podílu podle ust. §13 odst. 3 cit. zákona dosud nepodal.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Obecné soudy dospěly správně v podstatě shodně k závěru, že A. H. platně postoupila nesplatnou pohledávku, která je podle ust. §13 odst. 3 transformačního zákona, ve znění před novelou zák. č. 144/1999 Sb., účinnou od 15. 7. 1999, splatná po sedmi letech od schválení transformačního projektu zemědělského družstva.
Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 25/98, ve kterém se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, Cpjn 36/95, z něhož zejm. vyplývá, že "splatná pohledávka převáděná pak oprávněnou osobou na jinou osobu musela tedy nejdříve se všemi zákonnými předpoklady platně vzniknout, aby mohla být dále převedena". To mj. znamená, uvádí dále Ústavní soud, že pohledávka musí být v době převodu splatná. Ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 25/98, však původní oprávněný (stěžovatelův syn) zákonné předpoklady nesplňoval, neboť zemědělskou výrobu neprovozoval a měl proto právo na vydání majetkového podílu až po sedmi letech po schválení transformačního projektu (ust. §13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb.), nikoli již ve lhůtě 90 dnů (odst. 2 cit. ustanovení). Původní oprávněný na svého otce (stěžovatele) nemohl převést více práv, než jakými disponoval a byť by tedy stěžovatel sám podmínky odst. 2 cit. ustanovení v zásadě splňoval, oprávněnou osobou ve smyslu ust. §13 odst. 2 transformačního zákona se nestal. Majetkový podíl mu tedy může být vydán až po uplynutí sedmi let, nikoli již v 90 denní lhůtě. Ústavní soud dále uvedl, že při svém rozhodování přihlédl i ke smyslu transformačního zákona, který spočívá nejen v umožnění alternativní zemědělské výroby mimo existující zemědělská družstva, ale i v zachování stávajících družstevních zemědělských podniků tak, aby byly schopny další činnosti. Výklad, který v ústavní stížnosti razí stěžovatel (tj. posuzování lhůt pro vydání majetkového podílu dle ust. §13 transformačního zákona nikoli podle postavení převodce, nýbrž podle postavení nabyvatele příslušných pohledávek), by v konečném důsledku mohl vést ke spekulacím, neboť nelze vyloučit, že by v některých případech původní oprávněný - který sám neprovozuje zemědělskou výrobu a měl by tedy nárok na vydání majetkového podílu až po sedmi letech - převedl svoji pohledávku vůči právnické osobě na jiný subjekt, jenž je podnikatelem ve smyslu ust. §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., nebo provozuje zemědělskou výrobu (v případě zemědělského družstva), a má tedy nárok na vydání majetkového podílu do 90 dnů. To ovšem zákonodárce nepochybně nezamýšlel. Ústavní soud nemá důvod se od tohoto právního názoru v projednávané věci odchýlit.
Rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí, sp. zn. 2 Odon 80/97, vyslovil právní názor, že osoba, která na základě smlouvy (§33a odst. 1 zák. o půdě) nabyla nárok na vydání transformačního podílu, má právo na vydání tohoto podílu ve lhůtě uvedené v ust. §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., jen v případě, že stejné právo měla i oprávněná osoba, která jí tento nárok převedla. Pokud převodce nesplnil náležitosti uvedené v ust. §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., může se nabyvatel domáhat vydání majetkového podílu až po sedmi letech od schválení transformačního projektu (ust. §13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb.).
V projednávané věci se pak Nejvyšší soud ČR správně ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkou stěžovatele obsaženou jak v dovolání, tak i v ústavní stížnosti, a sice, že soud prvního stupně nezkoumal věc podle zák. č. 144/1999 Sb., o který opřel své rozhodnutí odvolací soud. Dovolací soud správně podotkl, že odvolací soud úpravu v uvedeném zákoně pouze obecně konstatoval v tom směru, že stěžovatel nemůže požadovat po zemědělském družstvu po nabytí účinnosti tohoto zákona peněžité plnění, své rozhodnutí však na tomto zákoně, který byl ke dni 7. 1. 2000 Ústavním soudem zrušen, nezaložil, když je založil na tom, že pohledávka stěžovatele vůči zemědělskému družstvu K. není dosud splatná. Z tohoto pohledu je nedůvodná námitka stěžovatele, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze zákona, který Ústavní soud posléze zrušil. Dále správně dovolací soud uvedl, že tato námitka by však nebyla opodstatněná i proto, že odvolací soud rozhodoval dříve, než příslušný nález Ústavního soudu nabyl účinnosti.
V projednávané věci tedy A. H. dne 8. 6. 1995 platně převedla na stěžovatele pohledávku - nárok na vydání transformačního podílu - která je podle ust. §13 odst. 3 transformačního zákona, účinného do 14. 7. 1999, splatná po sedmi letech od schválení transformačního projektu zemědělského družstva, neboť A. H. před postoupením uvedené pohledávky nepožádala Zemědělské družstvo se sídlem v K. o vydání majetkového podílu, tedy nesplnila jeden ze zákonných požadavků uvedených v ust. §13 odst. 2 transformačního zákona, ve znění účinném do 14. 7. 1999, tedy ve znění před novelou zák. č. 144/1999 Sb., účinnou od 15. 7. 1999. Postoupenou pohledávku nelze postoupit opakovaně, neboť A. H. jako postupitelka v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dne 16. 3. 1998 již žádnou pohledávku vůči zemědělskému družstvu neměla, když stěžovatel v řízení neprokázal a ani jinak nevyšlo najevo, že by předmětnou pohledávku před opakovaným postoupením převedl na A. H. zpět.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 1 Ústavy, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nebo čl. 38 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10. dubna 2001