ECLI:CZ:US:2001:2.US.686.2000
sp. zn. II. ÚS 686/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2000, č.j. 13 Co 241/2000-129, 13 Co 242/2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2000, č.j. 13 C 174/95-113 (opravné usnesení 13 C 174/95-122 ze dne 19. 5. 2000), za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Ing. arch. V. D., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2000, č.j. 13 Co 241/2000-129, 13 Co 242/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2000, č.j. 13 C 174/95-113 (opravné usnesení 13 C 174/95-122, ze dne 19. 5. 2000). Tím rozsudkem mu bylo uloženo zaplatit částku 23.040,- Kč s příslušenstvím vedlejšímu účastníkovi, který byl úspěšný ve sporu o vyplacení částky 43.100,- Kč za vypracování projektové dokumentace na dostavbu rodinného domku. O částce 20.060,- Kč bylo již dříve pravomocně rozhodnuto. V tomto sporu vedlejší účastník tvrdil, že částka 1.277,- DM, kterou mu předali manželé J., nebyla platbou za zpracování projektové dokumentace, nýbrž za práce, které pro stěžovatele vykonal před uzavřením smlouvy z 15. 7. 1994 o vypracování projektové dokumentace. Podle soudů tvrzení stěžovatele nesvědčily přesvědčivě žádné provedené důkazy, když jeho otec se k účelu platby nemohl vůbec vyjádřit a jeho manželka svou výpověď dodatečně měnila, takže jí soud neuvěřil. O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když neuznal, že by v předchozím řízení došlo k odepření spravedlnosti a porušení zákona. Vedlejší účastník podle jeho názoru neunesl důkazní břemeno, neuvedl žádný důkaz jako smlouvu o dílo nebo druh práce před uzavřením uvedené smlouvy, ze kterého by bylo možno vyvodil účel platby v DM. Pokud by tato platba nebyla k uvedené smlouvě, šlo by proto o bezdůvodné obohacení. Odvolací soud tyto námitky neuznal a rozhodnutí potvrdil.
Obě soudní rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které rozšiřuje svou argumentaci z odvolání o ústavněprávní aspekty. Namítá, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 150/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2, nález č. 49).
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se k návrhu vyjádřil předseda senátu JUDr. L. Š., který poukázal na odůvodnění rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 se k návrhu nevyjádřil. Vedlejší účastník navrhl zamítnutí návrhu s poukazem na to, že se jednalo o tvrzení proti tvrzení, kde soud I. stupně uznal argumentaci vedlejšího účastníka.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Sám stěžovatel prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci nepředložil. Podstatou jeho námitek je, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno a že se mu nepodařilo prokázat, že bylo placeno za přípravné práce s předložením konečné varianty projektu. Ústavní soud k tomu konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nemůže do rozhodovací činnosti obecných soudů, ani do výkladu obyčejných zákonů obecnými soudy, zasahovat, pokud nejsou současně dány podmínky čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takový zásah do základních práv a svobod se však stěžovateli nepodařilo prokázat. Oba soudy, které o jeho žalobě rozhodovaly, se s jeho argumenty vypořádaly ústavně konformním způsobem, a tak nemohlo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když stěžovatelova argumentace je založena pouze na jeho tvrzení, kterému však soudy neuvěřily. Stěžovatel měl možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy domáhat se stanoveným způsobem svých práv a soud mu tuto ochranu neodepřel, když v řádně vedeném soudním procesu přijal jeho žalobu, projednal ji a vypořádal se s jeho tvrzeními. Navíc třeba uvést, že tuto možnost měl stěžovatel vícekrát, když dvakrát bylo rozhodnutí prvostupňového soudu odvolacím soudem zrušeno. Jestliže se nalézací soud vypořádal s jednotlivými důkazy, hodnotil je ve vzájemné souvislosti a dospěl přitom k závěru, že je nepochybné, že před uzavřením uvedené smlouvy prováděl vedlejší účastník pro žalobce určité práce a že z textu smlouvy, týkající se placení jednotlivých částek, způsobu placení, výše částek, rozporné výpovědi manželky stěžovatele ve vztahu k placení a částkám, z potvrzení o přijetí sporné částky plyne, že nejde o platbu, která by měla být započtena, nejde z hlediska kompetence Ústavního soudu o otázku, která by měla ústavní dosah a zasahovala do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Neúspěch ve sporu nemůže poté sám o sobě znamenat zásah do práva na spravedlivý proces.
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu