ECLI:CZ:US:2001:2.US.700.2000
sp. zn. II. ÚS 700/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. K., právně zastoupeného JUDr. et MUDr. M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2000, č. j. 29 Co 522/2000- 13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2000, č. j. 29 Co 522/2000-13. Současně stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud uložil straně žalované náhradu nákladů řízení.
V projednávané věci se stěžovatel žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníku) JUDr. J. R. byla uložena povinnost vydat žalobci (stěžovateli) adresář v černých deskách specifikovaný v protokolu o domovní prohlídce ze dne 15. 2. 1981 pod bodem 14, nebo zaplatit částku 10 000,- Kč a nahradit náklady řízení, s odůvodněním, že žalovaný JUDr. J. R., tehdy jako vyšetřovatel Okresní prokuratury v Jindřichově Hradci, odcizil výše uvedenou rodinnou památku v rodinném domku stěžovatelových rodičů v Praze 4. Místní příslušnost soudu zvolil stěžovatel dle ust. §87 b) o. s.ř. s ohledem na podjatost soudců Okresního soudu v Českých Budějovicích, kde žalovaný nyní působí jako okresní státní zástupce.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne ze dne 30. 6. 2000, č. j. 23 C 75/2000-6, vyslovil svoji místní nepříslušnost. Dále v usnesení uvedl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Českých Budějovicích jako soudu příslušnému. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud ze žaloby zjistil, že bydliště žalovaného je na adrese České Budějovice, tedy v obvodu Okresního soudu v Českých Budějovicích. Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2000, č. j. 29 Co 522/2000-13, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že procesně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4 se rozhodl změnit v rozporu s jeho zájmy žalobu výslovně označenou jako žaloba o náhradu škody na žalobu reivindikační a tím vyslovit i posun příslušnosti soudu do Českých Budějovic. Protože poměry v Českých Budějovicích a v podstatě vyloučení řady soudců i celého soudu pro podjatost vylučuje objektivní posouzení této věci, musel Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze podle stěžovatele zahrnout do svého rozhodnutí zlý úmysl.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V žalobním návrhu stěžovatel navrhl, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobci adresář v černých deskách specifikovaný v protokolu o domovní prohlídce ze dne 15. 2. 1981 pod bodem 14, nebo zaplatit částku 10 000,- Kč a nahradit náklady řízení. Stěžovatel tedy v první řadě požaduje vydání uvedené věci, a tak bez ohledu na to, jak sám svou žalobu označil, nejde o žalobu o náhradu škody, která zakládá možnost volby místní příslušnosti soudu dle ust. §87 písm. b) o. s. ř.
Pro příslušnost soudu podle ust. §87 písm. b) o. s. ř., který je k řízení příslušným vedle obecného soudu odpůrce, je rozhodující, zda navrhovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl skutečnosti, které zakládají tuto příslušnost danou na výběr, nikoli to, že se této příslušnosti v návrhu na zahájení řízení výslovně dovolává.
Správně tedy Městský soud v Praze v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí konstatoval, že se nejedná o případ, kdy by Obvodní soud pro Prahu 4 byl podle ust. §87 písm. b) o. s. ř. k řízení příslušný jako soud na výběr daný. Nejedná se ani o případ, kdy by namísto obecného soudu žalovaného, byl k řízení výlučně příslušný jiný soud dle ust. §88 o. s. ř. Soud prvního stupně proto nepochybil, když dovodil, že není k řízení místně příslušný a současně rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu v Českých Budějovicích jako soudu místně příslušnému podle ust. §85 odst. 1 o. s. ř.
Závěrem je třeba podotknout, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je pouze rozhodnutím procesní povahy, stěžovateli tedy stále zůstává možnost, v případě, že se bude z výše uvedených důvodů cítit poškozen na svých právech rozhodnutím ve věci samé, domáhat se ochrany svých práv cestou opravných prostředků, popřípadě znovu se obrátit na Ústavní soud s ústavní stížností.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, která základní práva či svobody Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím porušil, Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal ze strany jednajícího soudu žádné porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost. Protože Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro její neopodstatněnost, nemohl ve smyslu ust. §83 odst. 1 cit. zák. rozhodnout o nákladech zastoupení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 30. ledna 2001