ECLI:CZ:US:2001:2.US.705.2000
sp. zn. II. ÚS 705/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele ing. Z. V., zastoupeného advokátem JUDr. R. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2000, čj. 19 Co 222/2000-61, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel (v původním řízení žalobce) se svou stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 10. 1999, čj. 24 C 123/98-45. Uvedeným rozhodnutím soud prvního stupně zrušil právo společného nájmu bytu specifikovaného ve výroku rozhodnutí s tím, že výlučným nájemcem určil jako člena družstva navrhovatele a žalované R. V. uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat navrhovateli do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Navrhovatel se domnívá, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že byl soudem vyzván k doplnění petitu o výrok o uložení povinnosti vyklidit byt po přidělení bytové náhrady, byl tím současně nucen hájit právo žalované na přidělení bytové náhrady, což považuje za postup v rozporu s charakterem sporného řízení. Svůj návrh o uvedený výrok doplnil, ale při rozhodování o připuštění změny žalobního návrhu jej vzal zpět. V projednávaném případě si totiž druhý společný nájemce (žalovaná) zabezpečil vlastní bydlení, a potřeba ukládat povinnost k vyklizení bytu tudíž nevznikla. Za tohoto stavu pak uložení povinnosti vyklidit byt po zajištění náhradního bytu překračovalo jeho návrh, což je dle jeho názoru v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.").
K ústavní stížnosti se vyjádřily Městský soud v Praze jako účastník a paní R. V., zastoupená advokátem JUDr. K. S., jako vedlejší účastnice. Městský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že názor na výklad ustanovení §153 o.s.ř. ve vztahu k rozhodování věcí, týkajících se zrušení práva společného nájmu družstevního bytu po rozvodu manželů, odpovídá dosavadní praxi soudů. Vedlejší účastnice uvedla, že sporný byt nikdy nevyklidila, pouze jej několikrát opustila vzhledem k napjatému soužití s manželem. Vlastní bydlení nemá zabezpečeno. Domnívá se, že v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manželů soud není vázán návrhy účastníků a vedle určení, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce podle §705 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), musí být rozhodnuto i o bytové náhradě podle ustanovení §712 OZ. Jedná se tak o výjimku z vázanosti soudu žalobním návrhem.
Z napadeného rozhodnutí, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti, a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 24 C 123/98, který si Ústavní soud k posouzení stížnosti vyžádal, bylo zjištěno následující:
Při ústním jednání před odvolacím soudem dne 10. 8. 2000 navrhl zástupce navrhovatele, aby soud pro případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně připustil dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), kterou spatřuje v tom, zda ve sporech podle §705 odst. 2 OZ může soud překročit návrhy účastníků ve věci (viz. č.l. 59 spisu). Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že návrhu na připuštění dovolání nevyhověl, neboť výklad §705 odst. 2, věta druhá, OZ, uvedený v jeho rozhodnutí, odpovídá standardní judikatuře. Rozhodnutí v dané věci proto nemá zásadní právní význam.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový přezkumný procesní postup, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak ani návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. v občanském soudním řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání dle §239 je přezkoumání dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 o.s.ř. pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili, je-li dána potřeba sjednotit interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Vyhovění návrhu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. není proto spjato s možným dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž výhradně se závažností potřeby sjednocení judikatury. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. Jak se ze spisu podává, navrhovatel v projednávané věci dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodal.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj