ECLI:CZ:US:2001:2.US.706.2000
sp. zn. II. ÚS 706/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti K. Č., zastoupeného JUDr. Z.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 8 Co 670/2000-226, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5.12. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2000, č. j. 8 Co 670/2000-226, s tím, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Rozsudkem okresního soudu byl odpůrce zavázán uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitosti do 15 dnů od právní moci soudního rozhodnutí, podle které by navrhovateli vydal nemovitosti a to dům č. p. 841 a pozemky p. č. 819 a p. č. 187/21 - zahrada, v k. ú. M. H., zapsané na LV č. 863, do vlastnictví navrhovatele a podle níž by navrhovatel tyto nemovitosti do svého vlastnictví přijal. Dále okresní soud rozhodl o povinnosti odpůrce zaplatiti ČR na účet Okresního soudu v Ostravě na znalečném 3.975,- Kč do tří dnů od právní moci soudního rozhodnutí a jinak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání odpůrce a Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.11. 1997 rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh, aby odpůrce byl uznán povinným uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitosti do 15 dnů od právní moci soudního rozhodnutí, zamítl. Dále uložil navrhovateli zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě na státem zálohovaném znalečném 3.975,- Kč, odpůrci na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč, současně stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.
Navrhovatelem v tomto sporu byl JUDr. V. D. a stěžovatel byl odpůrcem. Navrhovatel podal proti tomuto rozsudku dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 10.5. 2000, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.1. 1997, č. j. 8 Co 1173/97-142, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2000, č.j. 8 Co 670/2000-226, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, č. j. 37 C 24/92-120, a to poté, kdy krajský soud připustil změnu návrhu tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci dům č. p. 841 na p. č. 819 a p. č. 819 a p. č. 187/21, evidované v katastru nemovitostí pro obec a okres Ostrava, pro k. ú. M. H. u Katastrálního úřadu v Ostravě na LV č. 863, a to do 15ti dnů od právní moci soudního rozhodnutí.
Dále bylo rozhodnuto o povinnosti odpůrců zaplatit ČR znalečné s tím, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli na nákladech odvolacího řízení částku 8.300,- Kč.
Odvolací soud, v intencích závazného právního názoru obsaženého v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, se zabýval rozborem práva státu na dispozici s národním majetkem v té době platným, a to vyhlášky č. 205/1958 Ú.l., která prováděla vládní nařízení č. 81/1958 Sb. o správě národního majetku. Citovaná vyhláška odkazovala na směrnice Ministerstva místního hospodářství č. 76/1957.
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu a právním názorem Nejvyššího soudu ČR, obsaženým v cit. rozsudcích, který spočívá v tom, že pokud sporné nemovitosti byly státem zcizeny tím, že byly poskytnuty stěžovateli jako náhrada za jemu vyvlastněné nemovitosti, aniž by byly před tím nabídnuty k prodeji matce stěžovatele, která je obývala a držela, byl s ohledem na směrnici č. 76/1957 porušen interní předpis ve prospěch stěžovatele, který tím byl protiprávně zvýhodněn.
Jak dále uvádí stěžovatel skutečnost, že Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 26.9. 2000 dovozuje protiprávní zvýhodnění z důvodu, že stačí porušení interního předpisu a že na danou problematiku aplikuje zmíněnou směrnici č. 76/1957, považuje za právně chybné, když má zato, že na případy, kdy nabyvatel získá nemovitosti náhradou za jeho vyvlastněný majetek, nelze aplikovat směrnici č. 76/1957, nýbrž ustanovení §§18 až 22 zák. č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, jenž v oddílu V. obsahuje ustanovení o vyvlastnění. Navíc ještě uvádí, že i kdyby stačilo k naplnění pojmu protiprávního zvýhodnění nedodržení směrnice Ministerstva místního hospodářství č. 76/1957 Sb., upravující prodej a dlouhodobý pronájem rodinných domků, pak odstavec 6 cit. směrnice umožňoval výjimečně oddělit a opomenout z pořadí uchazeče o nemovitost, takže by v konkrétním případě, který byl projednáván soudem k nabídce prodeje matce navrhovatele, nemuselo ani dojít.
Ústavní stížnost byla podána řádně a včas. Vzhledem k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, byl Ústavní soud povinen zkoumat, zda k takovému porušení ústavně zaručeného práva došlo.
Podle skutkových zjištění soudu prvé stolice, získal stát vlastnické právo k předmětným nemovitostem (t. j. domu č. p. 841, stavební parcele č. 819 a pozemkové p. č. 187/21 (zahradě), dříve zapsaných v knihovní vložce č. 957 pozemkové knihy pro katastrální území M. H., na základě vedlejšího trestu propadnutí majetku, který byl uložen JUDr. D. spolu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 1955 sp. zn. T 9/55, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího osudu v Praze ze dne 19. května 1955, sp. zn. 4 To 26/55, za spáchání trestného činu velezrady. V rámci soudní rehabilitace byl tento rozsudek zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., včetně trestu propadnutí majetku.
V tomto domě bydlela matka Dr. D., která požádala o jeho odprodej a svou žádost odůvodňovala tím, že předmětný dům byl pořizován z jejich a manželových úspor, na syna byl převeden v rámci uspořádání rodinných poměrů po smrti manžela v r. 1952. Dále v žádosti uvedla, že ona sama má v domě právo doživotního bydlení, že je národně i státně bezúhonná, má vysoký věk a je nemocná. Byla ochotna rovněž složit okamžitě zálohovou částku.
Stěžovateli byly vyvlastněny nemovitosti v Zábřehu n./Odrou ve prospěch rekonstrukce těžké mechaniky závodu 3 podniků Vítkovické železárny KG v Ostravě - Vítkovicích. Náhradou za ně obdržel předmětné nemovitosti v kat. území M. H. a to na základě své žádosti ze dne 21. 12. 1959 rozhodnutím odboru výstavby a vodního hospodářství Rady MěNV v Ostravě ze dne 3. 2. 1960 zn. Výst./1-128/60 Mat.
A. D., bydlící v domě, podala svou žádost dne 25. 1. 1960 témuž MěNV v Ostravě, jehož odborem vnitřních věcí rady Obvodního národního výboru v Ostravě - M. H. byl vydán příkaz k vyklizení A. D. z bytu a její nájemní smlouva byla prohlášena za zrušenou. Příkaz k vyklizení bytu byl dne 10.6. 1960 zrušen s tím, že k vyklizení bytu pro nadměrnost nelze přistoupit, neboť byt nebyl shledán nadměrnými.
Stěžovatel ve své stížnosti tato skutková zjištění nenapadá. Z nich se jednoznačně podává, že JUDr. D. je oprávněnou osobou podle ustanovení §19 zákona č. 87/1991 Sb. Není rovněž namítáno, že by nesplnil v předepsaných termínech úkony, nezbytné pro vydání věcí.
Namítaný rozpor spatřuje stěžovatel v tom, že podle jeho názoru on sám nesplňuje předepsaná kritéria povinné osoby podle ustanovení §20 ve vztahu na ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud naproti tomu dospěl k právnímu názoru, že stěžovatel nabyl předmětné nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění.
Pochybení soudu vyvozuje z toho, že na získání nemovitostí do jeho vlastnictví nelze aplikovat směrnici č. 76/1957 Sb., nýbrž ustanovení §§18 až 22 zák. č. 87/1958 Sb., jenž v oddílu V. obsahuje ustanovení o vyvlastnění.
Ústavní soud nesdílí tento názor a plně se ztotožňuje s právním rozborem, provedeným Nejvyšším soudem ČR a rozsudku č. j. 23 Cdo 646/98-210.
Ustanovení §19 zák. č. 87/1958 Sb., kterého se dovolává stěžovatel ve svém odstavci prvém stanoví, že náhradu za vyvlastnění poskytne osoba, v jejíž prospěch bylo vyvlastnění provedeno.
Pro projednávanou věc má však význam ustanovení odstavce 2 téhož paragrafu, který připouští naturální náhradu v případech, byla-li vyvlastněná věc v osobním vlastnictví nebo jednalo-li se o zemědělský majetek. V tomto případě přiznává tuto náhradu stavební úřad jako fakultativní možnost.
Přiznání náhrady zcizením národního majetku bylo však podřízeno zákonným předpisům o dispozicích s národním majetkem, včetně prováděcích vyhlášek a směrnic.
Proto při zcizení předmětných nemovitostí státem stěžovateli za jemu vyvlastněné nemovitosti, muselo být šetřeno předkupní právo dosavadních uživatelů, což se nestalo. Došlo tedy k protizákonnému zvýhodnění stěžovatele ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona č. 87/1991 Sb., takže stěžovatel je povinou osobou podle ustanovení §20 odst. 1 téhož zákona.
Stěžovatelova právní situace byla zaviněna autoritativním jednáním státu, osobujícím si právo porušování právních předpisů. Stěžovatel však musel vědět, že to byla jeho žádost o náhradu za vyvlastněné nemovitosti, která uvedla do pohybu státní aparát proti konfiskovanému majetku "nepřítele státu" s neblahými existenčními a perzekučními následky pro obyvatelku domu.
Není sporu o tom, že soudním rozhodnutím odvolacího soudu dochází k zásahu do majetkového práva stěžovatele, a to pro porušení právního předpisu. Při zohlednění stavu rozumné proporcionality mezi použitými prostředky, nutno přisvědčit tomu, že zásah do vlastnického práva JUDr. D. ve vztahu k zásahu do práva stěžovatele, byl daleko závažnější, hlubší a protiprávnější.
V projednávané věci nebylo shledáno žádné porušení základního práva stěžovatele.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 30. ledna 2001