ECLI:CZ:US:2001:2.US.709.2000
sp. zn. II. ÚS 709/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. M. U., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 8. 1999, č. j. 23 Cm 150/99-14, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.12. 1999, č. j. 7 Cmo 1178/99-34, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2000, č. j. 29 Cdo 703/2000-48, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 12. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 8. 1999, č. j. 23 Cm 150/99-14, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.12. 1999, č. j. 7 Cmo 1178/99-34, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2000, č. j. 29 Cdo 703/2000-48. Všem třem usnesením vytýká, že porušila jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy tím, že mu bylo znemožněno domáhat se práva před soudem a tím i znemožněno právo na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zaměřena pouze na výklad ustanovení §131 odst. 1 obch. zákoníku, kdy oproti právnímu názoru obecných soudů, že se jedná o hmotně právní lhůtu, zastává stěžovatel názor, že se jedná o lhůtu procesní. V tom směru rozebírá stanovisko soudu I. stupně i soudu odvolacího, a ačkoli se domáhá i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, v odůvodnění své ústavní stížnosti se o něm vůbec nezmiňuje.
Ústavní soud nepatří do soustavy soudů obecných. Nepřísluší mu také výkladové a sjednocující právo, které pro soudy obecné vykonává Nejvyšší soud ČR. Ingerence Ústavního soudu do výkladové činnosti nastává teprve v okamžiku, kdy takový výklad a jeho aplikace porušuje ústavnost.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádné porušení ústavnosti - základního práva stěžovatele neshledal. Podaná stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel vzhledem k sémantickému výkladu §131 odst. 1 obch. zákoníku dovozuje, že vzhledem k dikci tohoto ustanovení jsou pouze důsledky nedodržení lhůty hmotněprávní, i když sama lhůta je procesní a nutno pro ni aplikovat ustanovení §55 a násl. o. s. ř. a ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel sám ve své stížnosti podání žaloby soudu poněkud zamlžuje, uvádí-li, že podal žalobu na vyslovení neplatnosti valné hromady dne 16. 4. 1999 a doručujícímu orgánu jí předal k doručení dne 29. 4. 1999. Valná hromada se konala 29. 1. 1999 a žaloba byla soudu doručena dne 3. 5. 1999. Jak, kdy a komu podal žalobu dne 16. 4. 1999, se ve stížnosti neuvádí.
Ústavní soud z ustanovení §131 odst. 1 obch. zákona vyjímá, že není-li právo na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady uplatněno u soudu do tří měsíců ode dne konání valné hromady, zaniká. Pro posuzovaný případ objektivní jednoroční lhůta nepřipadá v úvahu. Zánik práva je conditio sine qua non pro hmotně právní lhůty. V obchodních vztazích nelze připustit, aby včas neuplatněné právo se transformovalo do naturálních poloh a přetrvávalo dále, byť za cenu soudní nevykonatelnosti. Tím by byla ohrožena právní jistota obchodněprávních vztahů.
Proto také Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení odkázal na svá rozhodnutí v otázce povahy lhůty podle §183 a §131 obch. zákoníku pod sp. zn. 32 Cdo 4/2000, kdy stanoví, že jde o lhůtu hmotněprávní, z čehož vyplývá, že nepostačuje podat ve stanovené lhůtě žalobu k přepravě, ale že v této lhůtě musí dojít soudu.
Ústavní soud je toho názoru, že se u cit.paragrafů nejedná o zvláštní případ procesní lhůty, vyplývající z obecného procesního kodexu, mající se k procesnímu institutu upravenému ve speciálním hmotněprávním kodexu s hmotně právními účinky, upravenými opět v kodexu hmotného práva, jak tvrdí ve své stížnosti stěžovatel.
Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěry obecných soudů, že lhůta podle ustanovení §131 odst. 1 a §183 obch. zákoníku je lhůtou hmotněprávní se všemi atributy této lhůty. Stěžovatel nebyl zkrácen ve svém právu na soudní ochranu.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 30. ledna 2001