ECLI:CZ:US:2001:2.US.717.2000
sp. zn. II. ÚS 717/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci návrhu obchodní společnosti E., s.r.o. zastoupené Mgr. E. B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.10.2000, č.j. 26 Co 108/2000-43, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem označeným jako ústavní stížnost domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.10.2000, označené spisovou značkou 26 Co 108/2000, když z přílohy vyplývá, že jde o usnesení č.j. 26 Co 108/2000-43. Napadeným usnesením byl zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30.11.1999, č.j. 6 C 1363/99-26 zamítající žalobu o určení neplatnosti nájemní smlouvy a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Přípustnost ústavní stížnost dovozuje stěžovatelka z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když stížnost, podle jejího názoru, svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť nelze připustit, aby obecné soudy nerespektovaly základní zásady procesního práva a způsobovaly tak nejistotu v právním postavení účastníků řízení. V odůvodnění podrobně stěžovatelka popisuje průběh dosavadního řízení, zejména řízení před odvolacím soudem a namítá porušení konkrétních ustanovení obč. soudního řádu. Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud, aniž by trval na odstranění vad v plné moci udělené stěžovatelkou právnímu zástupci, po přezkoumání věci dospěl k závěru, že Ústavní stížnost není přípustná, protože stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Jde o nepřípustnost ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného usnesení - Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30.11.1999, č.j. 6 C 1363/99-26, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Krajský soud v Praze vrátil věc soudu prvního stupně podle §221 odst. 2 obč. soudního řádu. Řízení před obecnými soudy, v němž stěžovatelka vystupuje na straně žalované, tak dále pokračuje a stěžovatelka má k dispozici všechny zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé meritorní rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., když ani sama stěžovatelka ke svému tvrzení o přípustnosti ústavní stížnosti podle citovaného ustanovení žádné důvody neuvádí. Ústavní soudnictví v České republice a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývající z procesních norem upravujících příslušný druh řízení. V zásadě proto pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči "konečným" pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich jiného zásahu je v podstatě výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. ledna 2001
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj