ECLI:CZ:US:2001:2.US.72.99
sp. zn. II. ÚS 72/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. J. G., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 1998, č.j. 22 Ca 395/98 - 19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ve které namítá, že rozhodnutím krajského soudu došlo k zásahu do jeho práv zaručených Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že o každé vině člověka musí rozhodnout nezávislý soud, přičemž do doby rozhodnutí platí zásada presumpce neviny. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajský soud rozhodl o návrhu stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění stěžovatele ze služebního poměru tak, že žalobu na zrušení rozhodnutí zamítl. Rozhodnutím ředitele Okresního ředitelství Policie ČR Karviná byl stěžovatel podle §106 odst. 1 písm. d) a §108 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen "zákon č. 186/1992 Sb."), propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR pro porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem proto, že dne 3. 6. 1998 převážel přes hraniční přechod z Polské republiky do České republiky ve svém osobním automobilu cigarety v hodnotě cca 121.300,- Kč a nepřihlásil je k proclení. Rozhodnutím ředitele Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a rozhodnutí ředitele Okresního ředitelství Policie ČR Karviná bylo potvrzeno. Stěžovatel napadá v ústavní stížnosti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, vydané ve správním soudnictví podle části páté občanského soudního řádu v podstatě s tím, že rozhodnutí Policie ČR byla předčasná a rovněž tak krajský soud měl podle stěžovatele vyčkat rozhodnutí trestního soudu v Polské republice, který v této věci v době rozhodování krajským soudem vůbec nerozhodl. V tom stěžovatel spatřuje porušení presumpce neviny podle §2 odst. 2 trestního řádu.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Po odstranění některých formálních vad byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Policie ČR, Správy Severomoravského kraje.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud vycházel ze skutkového stavu, který tu byl v době vydání napadených rozhodnutí (§250i odst. 1 občanského soudního řádu) a přezkoumal zákonnost těchto rozhodnutí v rozsahu, v jakém byla žalobou napadena (§249 odst. 2 občanského soudního řádu). U skutkového stavu vycházel soud především z protokolu o řízení ve věcech služebního poměru ze dne 4. 6. 1998, kdy po prostudování důkazního materiálu stěžovatel neměl dalších návrhů a uznal také své pochybení, kterého se dopustil. Stěžovatel také neměl před krajským soudem námitek proti zjištěnému skutkovému stavu. Krajský soud také uvádí, že v posuzovaném případu nelze dovodit porušení zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 Listiny, jestliže soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí o propuštění příslušníka Policie ČR ze služebního poměru a zjišťuje přitom, zda policista porušil služební přísahu nebo služební povinnost zvlášť závažným způsobem, a to bez ohledu na probíhající trestní řízení za totožné jednání stěžovatele. Na závěr účastník řízení navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Podle vyjádření vedlejšího účastníka řízení, Policie ČR - Správy Severomoravského kraje, jsou námitky stěžovatele nerozhodné pro posouzení věci. Správní orgány se nezabývaly otázkou viny či neviny stěžovatele, ale pouze jeho závažným protiprávním jednáním, které je neslučitelné s posláním příslušníka Policie ČR. Není důvod rovněž pochybovat o postupu krajského soudu, zejména za situace, kdy stěžovatel sám uvedl, že si je vědom svého pochybení. Vedlejší účastník proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a krajský soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Námitka stěžovatele o porušení zásady presumpce neviny je účelová, bez vztahu k projednávané věci, neboť stěžovatel porušení této zásady nespatřuje při uplatňování zákonných prostředků trestního stíhání upravených trestním právem, ale při výkonu civilní soudní pravomoci obecným soudem. Nadto Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat závěry obecného soudu, který se v rozsudku vyčerpávajícím způsobem zabýval všemi námitkami stěžovatele, tedy i těmi, které jím byly zopakovány v ústavní stížnosti. Ústavní soud se tak ztotožňuje s vyjádřením Krajského soudu v Ostravě, na které lze odkázat. Obecný soud, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, správně rozhodl ve vztahu ke konkrétnímu porušení služebních povinností, které mělo za následek skončení služebního poměru, a to bez toho, aby rozhodl o vině stěžovatele ve vztahu k případnému spáchání trestného činu a následnému uplatnění trestněprávních sankcí. Služební poměr příslušníků Policie ČR představuje pouze speciální formu pracovněprávního vztahu (k tomu srov. nález ve věci I. ÚS 4/96, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., str. 533, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997). Obecný soud tedy rozhodoval o pracovněprávních následcích jednání stěžovatele a nikoliv o trestněprávních následcích téhož jednání. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděného základního práva a svobody jeví se proto Ústavnímu soudu jako neopodstatněné.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 4. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu