ECLI:CZ:US:2001:2.US.720.2000
sp. zn. II. ÚS 720/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky doc. MUDr. A. H., CSc., zastoupené advokátem JUDr. I. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2000, čj. 19 Co 334/98-157, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 3. 1998., čj. 6 C 420/92-126, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a J. K., zastoupené advokátem JUDr. J. A., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 6 C 420/92, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 3. 1998, čj. 6 C 420/92-126, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici J. K. (dále jen "vedlejší účastnice"), jíž se domáhala určení, že na ni přechází vlastnické právo k domu čp. 100 se stavební parcelou č. 116 o výměře 864 m2 v katastrálním území V., zapsané na listu vlastnictví č. 1192 pro katastrální území V. (dále jen "předmětné nemovitosti").
Uvedeného určení se stěžovatelka domáhala s odkazem na ustanovení §8 spolu s ustanovením §6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stěžovatelka sice prokázala, že je původní vlastnicí předmětných nemovitostí, nepodařilo se jí ovšem prokázat, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na JZD V. (dále též "družstvo") jako na jinou právnickou osobu podle §8 odst. 1 zákona o půdě za okolností uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy, že by kupní smlouvu s JZD V. uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soud přitom vzal v úvahu jak důkazy stěžovatelky, dle nichž byla ještě před uzavřením kupní smlouvy postižena vyloučením ze střední školy za demonstraci odporu proti tehdejšímu režimu (1953), jakož i to, že se příležitostně v hodnoceních její osoby objevovala zmínka o jejím třídním původu, jež mohla být záminkou pro další negativní postup proti stěžovatelce. Na straně druhé ovšem zohlednil i skutečnost, že se stěžovatelce podařilo ukončit vysokoškolské vzdělání a dosáhnout akademických a vědeckých hodností i to, že se stala členkou KSČ, čímž dle názoru soudu minimalizovala možnost dalších výpadů proti ní pro její minulost a původ. Uvedené skutečnosti vyhodnotil tak, že dle jeho mínění nebyl při uzavření kupní smlouvy přítomen prvek tísně. Případné obavy stěžovatelky hodnotil jako obavy subjektivní. Stěžovatelka neprokázala, že by byla k prodeji nemovitosti "tlačena". Zástupce družstva sice nabídl koupi předmětných nemovitostí jako prvý, stěžovatelka ovšem následně aktivně jednala ve prospěch prodeje a zajistila sama i zpracování znaleckého posudku. Soud nezjistil ani naplnění znaku nápadně nevýhodných podmínek. Připustil sice, že znalecký posudek, jež si stěžovatelka opatřila, nebyl "nejperfektnější" (ze znaleckého posudku Ing. J. A. bylo zjištěno, že přezkoumáním znaleckých posudků z r. 1979 a 1983 zjistil rozdíly v cenách nemovitostí vlivem použití nesprávného cenového předpisu a nesprávného stanovení opotřebení nemovitosti), nicméně zjištěný rozdíl hodnot nemovitostí nepřesahoval 10% a soud jej považoval za nevýrazný a charakterizovaný jen formálními chybami způsobenými použitím nesprávného cenového předpisu. Soud dále uvedl, že v řízení nebyl prokázán spekulativní důvod odnětí nemovitosti družstvem coby výraz politické zvůle. Naopak zájem družstva na koupi nemovitostí se opíral o jeho snahu zajistit si dostatečný počet členů a stabilizovat je nabídkou zajištěného bydlení. V řízení bylo prokázáno, že obecnou praxí družstva bylo získávat volné nemovitosti v okolních obcích, jež pak družstvo pronajímalo či odprodávalo (jako tomu bylo v projednávaném případě ve prospěch vedlejší účastnice) členům družstva. Navrhovatelka měla podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě prokázat, že vedlejší účastnice získala předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Soud ovšem z důkazů zjistil pouze to, že vedlejší účastnice i její manžel byli pouze řadovými členy družstva, bez významnějších funkcí. Nemovitosti jí byly nejdříve pronajaty a teprve poté, kdy se osvědčila, je odkoupila. Na koupi jí byla poskytnuta návratná půjčka podle tehdy platné vyhlášky č. 165/1980 Sb. Podrobnými podmínkami si družstvo zajistilo stabilizaci vedlejší účastnice. Splátky na půjčku se jí srážely ze mzdy. Cena nemovitosti byla stanovena podle znaleckého posudku, v němž dle nově provedeného znaleckého posudku nebyly zjištěny vady, jež by svědčily o úmyslném zvýhodnění vedlejší účastnice. Soud také pochyboval, že by družstvo mělo zájem vedlejší účastnici jakkoli výrazněji zvýhodňovat vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení ošetřovatelky prasnic. Zvýhodnění členů družstva bylo obecně dáno zvláštním právním předpisem, kompenzovalo se ovšem současně povinností pro družstvo po stanovenou dobu pracovat a nemovitosti po tuto dobu nezcizit. Soud konečně též zvážil, že předmětné nemovitosti byly součástí rozsáhlejšího komplexu zahrady a polí včetně stodoly, které ovšem stěžovatelka neprodala a jsou dodnes v jejím vlastnictví. Předmětné nemovitosti prodávala za situace, kdy nemovitost zdědila po původní vlastnici, bydlela však v Olomouci a neměla potřebu nemovitost bezprostředně využívat. Závěrem soud poukázal na zásadu "pacta sunt servanda" s tím, že stěžovatelka měla uvést pádnější důkazy o tom, že při prodeji jednala v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 8. 2000, čj. 19 Co 334/98-157, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zjistil pečlivě a přesně skutkový stav, který také správně právně posoudil a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Na odůvodnění okresního soudu odvolací soud odkázal, neboť se s ním bezvýhradně ztotožnil. Uvedl, že stěžovatelka neprokázala z náležitostí požadovaných ustanoveními §6 odst. 1 písm. k) a §8 zákona o půdě "prakticky nic" - neprokázala, že by smlouvu uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, prokázán nebyl nátlak ze strany družstva. Svědci potvrdili, že družstvo kupovalo nemovitosti kvůli stabilizaci pracovních sil a ve všech případech bez nátlaku. Odvolací soud připomněl, že stěžovatelka nemovitost prodat chtěla a aktivně se na jejím prodeji podílela. Sama stěžovatelka uvedla, že znalce na odhad domu hledala sama. Stejně jako soud prvního stupně hodnotil soud odvolací údajnou tíseň stěžovatelky pramenící z politické situace. Domnívá se, že postih stěžovatelky za účast na manifestaci v roce 1953, byť neoprávněný, byl posléze "odvolán", neboť stěžovatelka mohla v roce 1954 dodělat maturitu a následně vystudovat i ukončit lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po ukončení studia nastoupila na Ústav anatomie, dosáhla hodnosti "CSc." a asi půl roku před uzavřením kupní smlouvy byla jmenována docentkou. Ještě během studia se stala členkou KSČ a jak sama uvedla, v sedmdesátých letech vyloučena nebyla. V předmětném období zastávala funkci místopředsedkyně základní organizace Svazu žen. Její manžel, docent, byl tajemníkem lékařské fakulty a členem KSČ. Jediné "provinění" stěžovatelky tedy bylo režimem odpuštěno a zapomenuto. Odvolací soud uvedl, že nechápe poukazy stěžovatelky na události související s Chartou, neboť se jí nijak netýkaly, neboť Chartu nepodepsala a v konfliktu s režimem nebyla. Navrhovatelka proto neprokázala sebemenší důvod pro své obavy z perzekuce režimem. Odvolací soud se vyjádřil také k otázce nápadně nevýhodných podmínek. Shodně se soudem prvního stupně se domníval, že stěžovatelka naplnění této podmínky neprokázala. Rozdíl mezi posudkem z roku 1979, jenž byl koneckonců vypracován znalcem vybraným navrhovatelkou, a kontrolním propočtem, činí pouze 8,8% a je tedy nevýrazný. Ze svědecké výpovědi pana Otépky vyplývá, že mu sama stěžovatelka sdělila, že nemovitosti má zadané pro družstvo a neprodá je proto jemu. Nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice nabyla v r. 1984 nemovitosti od družstva v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V rozporu s těmito závěry nebyly ani dodatečně provedené výslechy svědků, navržených stěžovatelkou.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu. Uvedené porušení spatřuje zejména v tom, že oba obecné soudy nesprávně vyhodnotily skutkový stav ve vztahu k otázce, zda v (jejím) konkrétním případě "šlo o politickou persekuci". Odvolací soud při svém závěru, že jí bylo režimem odpuštěno, opomenul skutečnost, že odmaturovat mohla až o rok později a že jí hrozilo, že nebude moci vykonat závěrečné zkoušky a odpromovat (přestože s výtečným prospěchem studovala vysokou školu), a to s ohledem na posudek ZO KSČ ve V., vypracovaný touž osobou, jež s ní později jednala při uzavírání kupní smlouvy. Vysokou školu pak dokončila jen díky velmi statečnému postoji spolužáků. Rovněž manžel stěžovatelky sice krátce před dobou, kdy se jednalo o uzavření kupní smlouvy, úspěšně obhájil práci pro udělení profesury, profesorem však jmenován nebyl, a to pro kádrové hodnocení stěžovatelky. Vyjadřuje se dále i k událostem souvisejícím s Chartou 77. Domnívá se, že je odvolací soud také posoudil nesprávně. Stěžovatelka sice Chartu skutečně nepodepsala a neměla kvůli ní přímo žádné problémy, nicméně potíže těch, co ji podepsali, i atmosféra, vyvolaná kolem Charty 77, ve stěžovatelce vzbuzovala "silný pocit a uvědomění", že nemůže nesouhlasit s tlakem družstva na prodej předmětných nemovitostí. Její vzpomínky na politické potíže jednoznačně opravňovaly k obavám, že - nepodvolí-li se tlaku družstva - její děti nebudou moci studovat. Projev vůle stěžovatelky tedy byl nesvobodný a příčina spočívala v její předchozí politické persekuci. Stěžovatelka se tedy domnívá, že základní podmínka pro aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích (pozn. zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále též "zákon o mimosoudních rehabilitacích") je naplněna. Pokud to soud nekonstatoval, došlo k porušení zákona. Stěžovatelka dále tvrdí, že byl naplněn i znak "nápadně nevýhodných podmínek" při uzavření smlouvy. Připomíná, že nemohla vyjádřit své připomínky při provádění odhadu v souvislosti se zjištěním ceny předmětných nemovitostí v tomto řízení, neboť ji vedlejší účastnice při obhlídce nemovitosti znalcem odmítla vpustit dovnitř. Porovnání cen nebylo objektivní, neboť nebyly oceněny garáž, septik a zasypaná studna. Zvýhodnění vedlejší účastnice stěžovatelka vidí ve skutečnosti, že získala bezúročnou půjčku, i když v družstvu nepracovala v okamžiku, kdy nemovitosti kupovala. Závěrem stěžovatelka uvádí, že v důsledku chybného posouzení zjištěných skutkových okolností soudy nepoužily speciální zákon o mimosoudní rehabilitaci, jež by stěžovatelce zaručil naplnění jejího práva na vrácení majetku.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Okresní soud v Prostějově, a vedlejší účastníci řízení, J. K., zastoupenou advokátem JUDr. J. A., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zamítl. Poukázal na to, že stěžovatelka neprokázala naplnění podmínek stanovených zákonem o půdě. Ačkoli je soud odvolací instancí přezkumnou, doplnil dokazování o výslechy stěžovatelkou navržených svědků. Skutkový a právní stav i po tomto dokazování zůstal nezměněn. Tvrzení stěžovatelky ohledně údajné tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy zůstala nedoložena a v kontextu s jejím profesním vývojem je soud považoval za nevěrohodná. Dle názoru odvolacího soudu tedy stěžovatelka nebyla nijak zkrácena na svých procesních právech. Skutečnost, že ona sama neunesla důkazní břemeno, není porušením práva na spravedlivý proces. Porušením uvedeného práva nebyla ani skutečnost, že soud neprovedl revizní znalecký posudek. Pokud nebyla prokázána tíseň, není již třeba dokazovat nápadně nevýhodné podmínky.
Okresní soud navrhl též ústavní stížnost zamítnout. Namítá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřináší argumenty odlišné od argumentů předložených v předchozím řízením. Pouze účelově namítá zkrácení svého práva na spravedlivý proces. Dle názoru soudu jde o obvyklou reakci účastníka řízení na situaci, kdy se mu v řízení před obecným soudem nepodařilo zpochybnit správnost závěrů znaleckého posudku, což by soud vedlo k vyžádání revize, a přesto se domáhá revizního posudku v naději, že snad vyzní v jeho prospěch. Ke znaleckému posudku uvedl, že jeho správnost stěžovatelka v odvolání nenapadla. Neučinila tak ani v závěrečném návrhu. Navrhla pouze prostřednictvím svého právního zástupce, aby odvolací soud případně doplnil dokazování o revizní znalecký posudek, pokud dojde k závěru, že je to nutné. K obsahu znaleckého posudku byl znalec vyslechnut, a to za účasti obou účastnic i jejich zástupců, všichni měli možnost znalci klást otázky a této možnosti také využili. Z výpovědi znalce i z posudku samotného plyne, že se stěžovatelka technické prohlídky znalcem dne 5. 8. 1994 osobně zúčastnila a na jeho dotaz poskytovala vysvětlení. Objekty, jež jmenuje stěžovatelka, opomenuty nebyly.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření navrhuje, aby Ústavní soud stížnost jako nedůvodnou odmítl. Uvádí, že v souvislosti s nabytím předmětných nemovitostí nebyla nezákonně zvýhodněna ani neporušila žádný zákon. Tvrzení stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti považuje za účelová. Jsou v podstatě jen opakováním jejích předchozích tvrzení, která nebyla prokázána. Pokud se nyní domáhá použití zákona o mimosoudních rehabilitacích, je to jen další účelové tvrzení, jímž se snaží zvrátit nepříznivé rozhodnutí obecných soudů. Provedení revizního posudku se měla stěžovatelka důrazněji domáhat již v odvolacím řízení. Vedlejší účastnice nicméně poukazuje i na to, že nebyl-li zjištěn znak tísně, není třeba provádět další opakované revizní zkoumání. Dále odkázala na své argumenty a tvrzení, předestřené v řízení před obecnými soudy.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka v podstatě polemizuje se skutkovými závěry rozsudků obecných soudů, a to zejména, pokud jde o otázku naplnění zákonných znaků, stanovených ustanovením §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (tísně a nápadně nevýhodných podmínek). Domnívá se, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a nezohlednily tak dostatečně politickou persekuci, jíž byla stěžovatelka vystavena. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Jak vyplývá z výše uvedeného, je v projednávaném případě zřejmé, že obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování (zejména řadou listinných důkazů, výslechem řady svědků, znaleckým posudkem atd.). Po jejich vyhodnocení oba obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by předmětná kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek [§6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě], ani že by byly naplněny podmínky ustanovení §8 zákona o půdě, tedy že neunesla důkazní břemeno. Velmi přesvědčivě odůvodnily, proč se nedomnívají, že by se stěžovatelka nacházela ve stavu tísně při uzavírání kupní smlouvy (1979) v důsledku "politické perzekuce" a proč stěžovatelkou popisované pocity strachu považují za spíše subjektivní, objektivně nepodložené, a to zejména s ohledem na stěžovatelkou dosažené vzdělání, její dlouholeté členství v KSČ, vědeckou hodnost i vědecko-pedagogický titul a mimo jiné i na její vlastní aktivitu při uzavírání kupní smlouvy. Svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, zcela v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, jež nyní opakuje v ústavní stížnosti. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatelky stran údajného pochybení při vypracování znaleckého posudku, provedeného v průběhu restitučního řízení. Stěžovatelka tvrdí, že jí nebyl umožněn vstup do nemovitostí při její "obhlídce" znalcem. V důsledku toho byly údajně některé objekty pominuty. Ústavní soud si ze spisu ověřil shora uvedená tvrzení soudu prvního stupně, týkající se revizního posudku. Zjistil tak zejména, že se stěžovatelka místního šetření dne 5. 8. 1994 účastnila (viz znalecký posudek, čl. 77 spisu). Stěžovatelka dále měla ovšem především možnost v řízení před soudem realizovat svá procesní práva - mohla posudek napadnout, zpochybnit, domáhat se revizního posudku apod., nesouhlasila-li s jeho závěry. Soud prvního stupně ve svém vyjádření ovšem správně poukázal, že na požadavku nového revizního posudku stěžovatelka při ústním jednání u odvolacího soudu důsledně netrvala (č.l. 154 spisu). Především je však třeba přisvědčit soudu odvolacímu v tom, že nebyla-li prokázána "tíseň" coby jeden z kumulativně požadovaných znaků uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, je lpění na prokázání znaku druhého nadbytečné. Soud by mohl žalobě vyhovět, jen pokud by byly současně naplněny obě kumulativní podmínky citovaného ustanovení, resp. v projednávaném případě i podmínky ustanovení §8 zákona o půdě.
Ústavní soud proto neshledal, že by závěr soudů, dle něhož stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání podmínek vyplývajících z ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a §8 zákona o půdě, byl v příkrém nesouladu s doposud zjištěnými skutečnostmi. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Pouze zjištění příkrého nesouladu by mohlo vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, jak to ve své ustálené rozhodovací praxi v takových případech činí.
Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže naopak sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Čl. 36 Listiny obsahuje ustanovení, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však ho nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislosti rozhodování obecných soudů.
Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávný právní předpis, resp. že opomněly použít zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Především je třeba poukázat, že sama stěžovatelka veškeré své argumenty v průběhu řízení vztahovala k podmínkám zákona o půdě a dožadovala se jeho aplikace, tedy určení, že na ni přechází vlastnické právo k předmětným nemovitostem právě s odkazem na ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a §8 zákona o půdě. I v ústavní stížnosti se stále domáhá aplikace uvedených ustanovení, neboť se svými argumenty snaží přesvědčit, že v projednávaném případě byly naplněny právě znaky tísně a nápadně nevýhodných podmínek, stejně jako podmínky ustanovení §8 zákona o půdě. Předmět úpravy zákona o mimosoudních rehabilitacích je vymezen v jeho ustanovení §1. Tento zákon dopadá na případy uplatnění nároků, vyplývajících z majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v tzv. rozhodném období, vyjma případů, v nichž jde o zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona, křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy, využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch a v případech, kdy byl majetek získán v době nesvobody osobami státně nespolehlivými nebo v důsledku rasové perzekuce. Z uvedeného vyplývá, že projednávaný případ je mimo meze použití zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obecný soud postupoval při jeho rozhodování podle zákona o půdě, což stěžovatelka, jak bylo uvedeno, nenapadala. Nemohl proto její nárok posuzovat současně podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Oba zákony - o půdě i o mimosoudních rehabilitacích mají společné to, že jako restituční zákony směřují k odstranění následků majetkových křivd. Jejich vztah ovšem nelze chápat jako vztah speciálního k obecnému, tedy tak, že by zákon o mimosoudních rehabilitacích "doplňoval" zákon o půdě, a že by tedy bylo možné použít oba zákony současně (analogicky usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 247/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C. H. Beck, 1998, str. 413 a násl.). I tuto námitku stěžovatelky proto shledal Ústavní soud nedůvodnou a konstatuje, že obecné soudy ani při aplikaci a interpretaci právních předpisů nevybočily z mezí zákona.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky, včetně práv garantovaných čl. 36 a 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Neobstojí konečně ani namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR. Uvedené ustanovení je, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě, jedním z ustanovení, garantujících zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy nelze uvedeného článku dovolávat.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu