ECLI:CZ:US:2001:2.US.726.2000
sp. zn. II. ÚS 726/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného doc. JUDr. J. K., CSc., proti rozsudku Městského soudu Brno ze dne 21.4.2000, sp. zn. 4T 120/99, a rozsudku Krajského soudu Brno ze dne 5.10.2000, sp. zn. 7 To 282/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů a uvádí, že byl shledán vinným tím, že v měsíci říjnu 1996 postupně v celkem v devíti případech vybral ze svého postžirového účtu částku ve výši 58.500,-Kč, když na tomto účtu měl ke dni výběru částku 5.164,-Kč, takže se těmito výběry dostal do debetu a způsobil tak Investiční a Poštovní bance, a.s. (dále jen IPB, a.s.) škodu ve výši 53.336,-Kč. Uvedené jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a stěžovatel byl odsouzen podle ust. §250 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon trestu byl stěžovateli (dříve žalovanému) podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Podle názoru stěžovatele byly shora uvedenými rozsudky porušena základní práva a svobody, zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy.
V odůvodnění svého tvrzení o údajném porušení shora uvedených čl. Listiny a Úmluvy stěžovatel uvádí, že soudy obou stupňů prý vůbec nepřihlédly k obhajobě odsouzeného, podle níž se předmětného trestného jednání údajně nedopustil, a dále neprovedly důkazy, které stěžovatel navrhoval. Navrhované důkazy pak měly údajně rozhodujícím způsobem potvrdit nevinu stěžovatele. Jednalo se o navrhované důkazy výslechem svědka JUDr. Z. D., provedení šetření u orgánů spol. H., s r.o., a vyžádání výpisu z postžirového účtu IPB, a.s., ode dne jeho založení. Přesto, uvádí stěžovatel, že usnesením Městského soudu ze dne 29.6.1999, sp. zn. 4T 120/99, byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření z toho důvodu, že po prošetření případu dospěl samosoudce soudu I. stupně k závěru "že v rámci přípravného řízení nebyly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodování o vině", tentýž samosoudce v rozsudku prvostupňového soudu změnil prý zásadním způsobem svůj názor, když shora uvedené návrhy na provedení doplnění dokazování přednesené v hlavním líčení zamítl z důvodu jejich nadbytečnosti. Tento postup a údajně neodůvodněná změna názorů jsou prý zcela nepochopitelné z hlediska nestranného a spravedlivého trestního procesu a mohou svědčit o předpojatosti samosoudce. Navrhovatel zdůrazňuje, že právě navrhovanými důkazy se mělo prokázat, že jeho tvrzení o tom, že v době výběru byly již na účet peníze předisponovány jeho zaměstnavatelem, bylo pravdivé.
Tím, že v průběhu trestního řízení nebyly oběma obecnými soudy provedeny žádné z navrhovaných důkazů, došlo podle názoru stěžovatele rovněž k porušení ust. §2 odst. 5 trestního řádu, neboť označené soudy údajně nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, když nezkoumaly stejně pečlivě jak okolnosti svědčící ve prospěch, tak i v neprospěch stěžovatele.
Odvolací soud prý dále porušil i ust. §258 odst. 1 písm. b), písm. c) trestního řádu, neboť měl povinnost na základě podaného odvolání rozsudek soudu I. stupně zrušit. Označeným jednáním odvolacího soudu byla údajně porušena zásada zákonnosti, vyjádřená v čl. 8 odst. 2 Listiny.
Obecné soudy se prý dále dopustily podstatné vady v řízení, neboť jimi zjištěné skutečnosti, které se staly podkladem jejich rozhodnutí, neměly přiměřenou oporu v provedeném dokazování. Takovou skutkovou okolností je podle tvrzení stěžovatele nepochybné prokázání zavinění stěžovatele, jakožto obligatorní stránky trestného činu. Ve smyslu shora uvedeného poukazuje navrhovatel na nález Ústavního soudu ze dne 9.3.2000, sp. zn. III ÚS 471/99.
Stěžovatel je dále toho názoru, že v dané věci je dán důvod ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu ke skutkovým zjištěním těchto soudů, protože vina navrhovatele údajně nebyla prokázána ve vztahu k nutnosti prokázání úmyslu, jako subjektivní stránky trestného činu. Právní hodnocení obecných soudů charakterizuje navrhovatel jako překvapivé jednak z toho důvodu, že neprovedením navrhovaných (dále označovaných jako "důkazy opomenuté") důkazů došlo údajně k nedostatečnému zjištění skutkového stavu trestní věci a dále proto, že v předmětných rozhodnutích prý došlo ve vztahu k důkazní situaci ke zcela zásadní změně právního názoru obecných soudů.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21.4.2000, sp. zn. 4T 120/99, Ústavní soud zjistil, že samosoudce prvostupňového soudu uznal stěžovatele vinného tím, že v období od 2.10.1996 do 4.10.1996 na různých poštách jak v Brně, tak i v jeho okolí celkem v devíti případech postupně vybral prostřednictvím výplatních šeků, znějících na jeho jméno, ze svého postžirového účtu vedeného u IPB, a.s., částku v celkové výši 58.500.-Kč, a to přesto, že věděl, že na něm nemá dostatečné finanční krytí pro takové výběry, neboť ke dni 2.10.1996 měl na tomto účtu částku ve výši 5.164.-Kč. Popsaným jednáním porušil sjednané obchodní podmínky Investiční a obchodní banky, a.s., divize poštovní obchodní sítě, s nimiž byl prokazatelně seznámen dne 1.11.1994 při podávání žádosti o založení postžirového účtu u shora označené banky, které způsobil škodu ve výši 53.336,-Kč.
Tím stěžovatel spáchal trestný čin podvodu podle ust. §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a podle ust. §250 odst. 2 trestního zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců , když výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že u hlavního líčení byla provedena jako důkaz celá řada listin (žádost o založení postžirového účtu, výplatní šeky znějící na jméno stěžovatele, obchodní podmínky pro postžirové účty IPB, a.s., divize poštovní obchodní sítě, vyčíslení škody a upomínky IPB, a.s.). Z těchto listinných důkazů vzal soud nalézací za prokázané, že stěžovatel podal žádost o založení postžirového účtu, když přitom byl seznámen s obchodními podmínkami pro postžirové účty vedené předmětnou bankou. Dále tento soud vzal za prokázané z citovaných listinných důkazů, že v celkem devíti případech vybral u tam označených pošt ze svého postžirového účtu částku ve výši 58.500,-Kč přesto, že věděl, že na svém účte v té době měl fin. hotovost pouze ve výši 5.164,-Kč. Z obchodních podmínek soud zjistil, že stěžovatel byl oprávněn disponovat s prostředky na účtu do výše minimálního zůstatku, tj. 200,-Kč. Ze svého postžirového účtu stěžovatel vybíral v každém jednotlivém případě vždy částku 6.500,-Kč neboť věděl, že u této částky se výše zůstatku na jeho účtu v centrálním počítači neověřuje. Obhajobě stěžovatele, spočívající v tvrzení, že měl zato, že na jeho účet měly být poukázány fin. částky, jako nedoplatky mezd od dřívějšího zaměstnavatele a dále vrácená půjčka od jeho bratra, soud neuvěřil a shledal ji ve svém důsledku za účelovou, vyvrácenou provedenými důkazy, motivovanou snahou stěžovatele se vyhnout postihu za protiprávní jednání.
Pokud bylo obhajobou navrhováno, aby u hlavního líčení byl vyslechnut bratr stěžovatele, JUDr. Z. D., zástupce obchodní spol. H., s.r.o., vyžádán výpis z postžirového účtu stěžovatele a konkrétní obchodní podmínky shora uvedené banky, které by byly podepsány stěžovatelem, byly tyto návrhy na doplnění dokazování soudem zamítnuty s tím, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti by provádění dalšího dokazování v tomto směru bylo již nadbytečné.
K dalším tvrzením obhajoby soud zdůraznil, že bylo povinností navrhovatele, jakožto majitele účtu, aby si ověřil dříve něž čerpal ze svého účtu vyšší částky, zda mu očekávané platby na účet již přibyly či nikoli. Nebylo tedy možné, aby se navrhovatel spoléhal na v té době zcela nejisté plnění ze strany třetích osob. Na základě dokazování, provedeného u hlavního líčení bylo zjištěno, uvedl prvostupňový soud, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku stěžovatel naplnil zákonné znaky trestného činu podvodu jak po subjektivní, tak po objektivní stránce. V případě úmyslu se nalézací soud přiklonil k závěru, že šlo minimálně o jednání ve formě úmyslu nepřímého ( §4 písm. b) trestního zákona), když jednání stěžovatele dosahovalo stupně nebezpečnosti pro společnost, které vyžaduje trestní zákon. Nalézací soud dále přihlédl k výši způsobené škody, jež zvyšuje stupeň nebezpečnosti jednání a podmiňuje použití vyšší trestní sazby ( ve smyslu ust. §25 odst. 2 trestního zákona), současně však tento soud konstatoval, že při úvaze o výši a druhu trestu přihlédl i ke všem hlediskům uvedeným v ust. §23 odst. 1 a §31 trestního zákona.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že tento soud, jako soud odvolací, podle ust. §256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítl s odůvodněním, že soud I. stupně ve věci provedl úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, když ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně nemělo podané odvolání výhrady. K posouzení subjektivní stránky jednání stěžovatele odvolací soud zdůraznil, že podpisem žádosti o založení postžirového účtu vedeného u IPB, a.s., potvrdil stěžovatel svůj souhlas se všemi obchodními podmínkami zde uvedenými. Pokud jim nevěnoval náležitou pozornost, jak tvrdí, musel být srozuměn s tím, že v případě jejich nedodržení ponese za své jednání následky.
K tvrzení obhajoby o údajném očekávaném vrácení dluhu bratrem stěžovatele odvolací soud konstatoval, že ještě v době podání trestního oznámení v únoru 1999 na předmětném účtu stěžovatele dlužná částka nebyla uhrazena, proto krajský soud tomuto tvrzení obhajoby neuvěřil a výrok o vině potvrdil jako správný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že předmětem jeho posuzování nebylo a ani nemohlo být, s ohledem na znění ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29.6.1999, č.j. 4T 120/99-41, a na ně navazující zrušující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.8.1999, sp. zn. 6 To 318/99, když ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím nelze rozhodně hovořit o diametrálně odlišné (překvapující) změně názoru soudu I. stupně, či dokonce o podjatosti samosoudce, neboť v dané věci se jednalo ze strany odvolacího soudu o zachování hlediska ekonomiky a rychlosti řízení, jehož nedodržení by mohlo být předmětem námitky obhajoby.
Stěžovatel opírá své podání mimo jiné o údajné porušení ust. §2 odst. 5 tr. řádu s tím, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, když z této skutečnosti dovozuje zaujatost soudů obou stupňů a údajné porušení spravedlnosti a nestrannosti procesu. Jak vyplývá z trestního spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 4T 120/99, který si Ústavní soud vyžádal, stěžovatel, resp. jeho právní zástupce neměl výhrady ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně a v podaném odvolání proti jeho rozsudku navrhoval doplnění dokazování pouze o výslech bratra stěžovatele, který měl na účet navrhovatele v inkriminovaném období poukázat částku 40.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že tato částka až do doby podání trestního oznámení na předmětný účet u IPB, a.s., poukázána nebyla, byl navrhovaný výslech JUDr. D. pro posouzení celé věci irelevantní. Ostatně stěžovatelem uváděné ust. §2 odst. 5 tr. řádu ukládá povinnost soudu provádět dokazování v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodování.
Podle názoru Ústavního soudu se v daném případě jedná o věc poměrně přehlednou a jednoduchou, která byla po stránce skutkové náležitě objasněna již v řízení před soudem nalézacím a ze skutkových zjištění byly vyvozeny odpovídající právní závěry.
Stěžejním bodem ústavní stížnosti učinil navrhovatel tvrzení o nedostatku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 2 tr. zákona, jímž je ve smyslu ust. §4 tr. zákona úmyslné zavinění pachatele. Obecné soudy zcela správně neuvěřily obhajobě stěžovatele, že se neseznámil s podmínkami pro postžirové účty pro jejich údajnou obsáhlost, když bylo prokázáno, že stěžovatel při "výběru" z postžirového účtu volil složitý a nesnadný devítinásobný způsob "výběru", spojený s cestami po různých poštách v Brně a okolí, při nichž se v celkem devíti případech podepisoval bezprostředně nad výrazné upozornění "výběr povolen jen do výše minimálního zůstatku" (viz na č.l. spisu 7 až 15). Tato skutečnost vyvrací obhajobu stěžovatele o možnosti krátkodobého přečerpání jeho vkladu na účtě (viz protokolace výpovědi stěžovatele ze dne 14.6.1999, na č.l. 27/2). Ze všech těchto skutečností dovodil prvostupňový soud ve vztahu ke spáchání označeného trestného činu minimálně úmysl nepřímý, což podle názoru Ústavního soudu rozhodně nelze chápat, s ohledem na shora uvedená zjištění, jako důvodný závěr o možné podjatosti obou soudů.
Odkazy stěžovatele na jím uváděné nálezy Ústavního soudu se dané věci týkají pouze "pojmově", tj. vztahují se sice k problematice uváděné v ústavní stížnosti, ale na daný případ de facto ani de iure nedopadají.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. číslo 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 12. června 2001
O p r a v n é
Ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného doc. JUDr. J. K., CSc., proti rozsudku Městského soudu Brno ze dne 21.4.2000, sp. zn. 4T 120/99, a rozsudku Krajského soudu Brno ze dne 5.10.2000, sp. zn. 7 To 282/2000, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II.ÚS 726/2000, bylo dne 12. června 2001 vydáno usnesení, ve kterém došlo k písemné chybě při uvedení členů senátu.
Podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb. ve vztahu na ustanovení §161 o.s.ř. se opravuje vadně uvedené jméno člena senátu JUDr. Jiřího Malenovského na správné jméno JUDr. Vladimír Paul, který ve věci rozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 11. prosince 2001