ECLI:CZ:US:2001:2.US.73.01
sp. zn. II. ÚS 73/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. I. Š., advokátkou, která směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. prosince 1999, č. j. 23 C 60/98 - 60, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2000, č. j. 29 Co 393/2000 - 86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 2. 2. 2001 ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. prosince 1999, č. j. 23 C 60/98 - 60, rozhodl ve věci žalobkyně (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) proti žalovanému - stěžovateli o výživné manželky tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu vedlejší účastnice částkou 40.000,- Kč měsíčně, počínaje dnem 29. 7. 1997 vždy do každého 5 dne v měsíci předem k rukám žalobkyně. Obvodní soud dále zamítl návrh ohledně částky 60.000,- Kč měsíčně za dobu od 29. 7. 1997 do 31. 12. 1997 a ohledně částky 160.000,- Kč měsíčně od 1. 1. 1998. Dlužné výživné za dobu od 29. 7. 1997 do 31. 12. 1999 ve výši 1.162.166,- Kč bylo stěžovateli uloženo splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 20.000,- Kč spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2000, č. j. 29 Co 393/2000 - 86, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na její výživu za dobu od 29. 7. 1997 do 31. 12. 1998 částku 512.904,- Kč ve splátkách po 30.000,- Kč měsíčně splatných do každého pátého dne v měsíci počínaje prvým měsícem po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek. Pokud se žalobkyně domáhala za období od 29. 7. 1997 do 31. 12. 1998 částek vyšších než 30.000,- Kč měsíčně, byl žaloba zamítnuta. Ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti stěžovatele za dobu od 1. 1. 1999, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v rozsahu tomu odpovídajícím byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Obě citovaná rozhodnutí obecných soudů napadá stěžovatel ústavní stížností, ve které soudům vytýká jednak nedostatky ve skutkových zjištěních a jednak procesní pochybení. Podle tvrzení stěžovatele vedlejší účastnice jako manželka neplnila vůči stěžovateli - manželovi základní právní povinnosti, které jí ukládá §18 zákona o rodině, a proto by přiznání výživného manželce odporovalo dobrým mravům podle §96 odst. 2 zákona o rodině. V tom stěžovatel spatřuje porušení zásad stanovených v §132 občanského soudního řádu. Procesní pochybení podle stěžovatele spočívá v tom, že rozsudek obvodního soudu, napadený ústavní stížností, vypracovala jiná soudkyně než ta, která vedla celé řízení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal. Přípustnost ústavní stížnosti je však dána jen částečně, protože z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti stěžovatele za dobu od 1. 1. 1999, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v rozsahu tomu odpovídajícím byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. V této části tudíž řízení dále pokračuje a ústavní stížnost je tak ve vztahu k ní nepřípustným prostředkem ochrany práv stěžovatele.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Pro posouzení ústavní stížnosti požádal Ústavní soud o vyjádření účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení a připojil si příslušný soudní spis.
Předseda senátu 29 Co Městského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhuje její zamítnutí, protože v řízení před odvolacím soudem byl dodržen zákonný postup daný občanským soudním řádem a právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno.
Předsedkyně senátu 23 C Obvodního soudu pro Prahu 4 odkazuje na obsah soudního spisu s tím, že rozsudek obvodního soudu byl písemně vyhotoven na základě pověření jinou samosoudkyní, protože samosoudkyně, která rozsudek vyhlašovala, těžce onemocněla.
K ústavní stížnosti se dále vyjádřila vedlejší účastnice H. N., zastoupená JUDr. D. K., advokátkou, která navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, když v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, který je pouze nespokojen s napadenými rozsudky. Podle vedlejší účastnice nedošlo k porušení zásad dokazovaní stanovených občanským soudním řádem, když v řízení před obecnými soudy stěžovatel nenavrhl na podporu svých tvrzení jediný důkaz.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavněprávní roviny, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Soudy obou stupňů postupovaly v dokazování dle §120 odst. 1 občanského soudního řádu a po zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu §132 občanského soudního řádu rozhodly v souladu s §91 zákona o rodině Jestliže se stěžovatel domáhal použití §96 odst. 2 zákona o rodině, pak především na něm leželo důkazní břemeno k tvrzení o naplnění podmínek jeho aplikace. Ani zde však není dán zákonný důvod, aby Ústavní soud zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, protože námitky stěžovatele nemají ten charakter, že by mu obecné soudy bezdůvodně odepřely provést jím navrhovaný důkaz nebo že by se dopustily jiné obdobné závažné chyby při dokazování. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
K námitce stěžovatele, že písemné vyhotovení rozsudku obvodního soudu vypracovala jiná samosoudkyně než ta, která jej vyhlašovala, Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že takový postup je zcela v souladu s §158 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2000), když z čísla listu 64 spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 23 C 60/98, je zřejmé, z jakých důvodů k tomu došlo. Na tomto čísle listu se nachází poslední strana rozsudku obvodního soudu, kde je uvedeno, že rozsudek vypracovala pověřená soudkyně z důvodu pracovní neschopnosti předsedkyně senátu Mgr. B., když rozsudek je podepsán pověřenou soudkyní.
S ohledem na výše uvedené byl návrh částečně odmítnut jako nepřípustný v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. a částečně odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 8. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu