ECLI:CZ:US:2001:2.US.739.2000
sp. zn. II. ÚS 739/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., právně zastoupeného JUDr. M. U., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č. j. 20 Cdo 2067/2000-350, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1999, č. j. 5 Cmo 114/99-255, a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 30. 3. 1999, č. j. B 603/12, 15, F 8404/96, F 22207/98-239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl, neboť byla podána po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č. j. 20 Cdo 2067/2000-350, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1999, č. j. 5 Cmo 114/99-255, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 30. 3. 1999, č. j. B 603/12, 15, F 8404/96, F 22207/98-239, a to pro porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud spojil řízení o této ústavní stížnosti s řízením o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 361/99.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1999, č. j. 5 Cmo 114/99-255, bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 30. 3. 1999, č. j. B 603/12, 15, F 8404/96, F 22207/98-239, kterým byly zamítnuty návrhy na obnovu řízení vedené pod F 8404/96, B 603/12 a pod F 22207/98, B 603/15. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 9. 2000, č. j. 20 Cdo 2067/2000-350, dovolání odmítl s odůvodněním, že dovolání v dané věci není přípustné.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ve svém rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 325/99, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 9. 2000, č. j. 20 Cdo 2067/2000-350, dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže Nejvyšší soud ČR rozhodoval o dovolání stěžovatele dne 27. 9. 2000, a ústavní stížnost stěžovatele byla podána dne 18. 12. 2000, je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí 60 denní lhůty od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tedy byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost a návrhy s ní spojené podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 12. února 2001