ECLI:CZ:US:2001:2.US.74.99
sp. zn. II. ÚS 74/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky ing. arch. J. H., a L. K., zastoupených JUDr. L. P., advokátkou, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze 14.10.1998 č.j. 19 Co 646/97-124 a Okresního soudu ve Vyškově z 30.4.1997 č.j. 4 C 418/91-105 za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jako účastníků řízení a Z. M., a M. C., zastoupených D.V., advokátkou, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelky podaly ústavní stížnost proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze 14.10.1998 č.j. 19 Co 646/97-124 a Okresního soudu ve Vyškově ze 30.4.1997 č.j. 4 C 418/91-105 a domáhaly se zrušení těchto rozhodnutí s odůvodněním, že soudy obou stupňů při posuzování jejich nároku na restituci nemovitého majetku porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Uvedly, že soudy nesprávně zhodnotily skutkový stav věci vyplývající z provedených důkazů, z nichž nedovodily náležité právní závěry, jež měly vycházet z toho, že osoby povinné nabyly nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Vedlejší účastnice řízení na straně navrhovatelek se s ústavní stížností plně ztotožnily.
Krajský soud v Brně navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Namítl, že nabytí nemovitosti od státu fyzickou osobou nemusí samo o sobě znamenat její protiprávní zvýhodnění a uvedl, že soudy neporušily základní práva navrhovatelek na soudní ochranu, neboť provedly všechny relevantní důkazy, které adekvátně zhodnotily a nedospěly k závěru, že nabyvatelé získali nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Okresní soud ve Vyškově se zcela odvolal na své rozhodnutí včetně jeho odůvodnění.
Z návrhu na zahájení řízení, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků a spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 4 C 418/91 bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze 30.4. 1997 č.j. 4 C 418/91-105 byl zamítnut návrh navrhovatelek, aby soud zavázal povinné osoby k uzavření dohody s nimi o vydání specifikovaných nemovitostí. Soud prvního stupně konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno splnění podmínek podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že protiprávní zvýhodnění nynějších vlastníků nemovitostí, které mělo podle tvrzení navrhovatelek vycházet z jejich členství v KSČ a angažovanosti ve prospěch tehdejšího režimu, nebylo v řízení prokázáno a zaplatili-li nabyvatelé za nemovitosti podstatně více peněz než podle cenového předpisu měli, nelze tento fakt kvalifikovat jako rozpor s tehdy platnými předpisy podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť takový výklad by byl v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud není povolán k tomu, aby revidoval hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy, pokud postupovaly v souladu s ustanoveními ústavních zákonů a mezinárodních smluv o lidských právech. V daném případě soudy na základě všech dostupných důkazů zaujaly názor, že odpůrci v nalézacím řízení nejsou vůči navrhovatelkám povinnými osobami podle §4 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb., neboť nemovitosti, které jsou předmětem tohoto restitučního sporu, nenabyli od státu, jenž je získal od právních předchůdců navrhovatelek znárodněním, buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě svého protiprávního zvýhodnění.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy se při projednávání této věci všemi okolnostmi případu, jak ze skutkového, tak z právního hlediska dostatečně zabývaly a po posouzení veškerých dostupných důkazních prostředků dospěly k přiměřeným právním závěrům. Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy jako orgány veřejné moci svými rozsudky a postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, neporušily práva navrhovatelek na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručená ústavními zákony ( čl. 90 a čl.95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ( zejm. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Z těchto důvodů senát všemi třemi hlasy svých členů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §19 odst. 2 a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Proti usnesení není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V Brně dne 11. září 2001
JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu