ECLI:CZ:US:2001:2.US.741.2000
sp. zn. II. ÚS 741/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J.M., zastoupeného advokátem Mgr. K.N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 3. 2000, čj. 2 T 103/99-142, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2000, čj. 10 To 381/2000-177, a o návrhu na odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí, za účasti Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 12. 2000 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze. Je přesvědčen, že obecné soudy tím, že ho uznaly vinným ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 tr. zák. a vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., porušily jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a dále čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a s přihlédnutím ke všem tvrzeným skutečnostem rozhodl ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o odložení jejich vykonatelnosti.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 2T 103/99, z něhož zjistil následující:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 22. 3. 2000, čj. 2 T 103/99-142, uznal stěžovatele vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., za což ho odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 3 T 108/99. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle zjištění okresního soudu dopustil tak, že dne 29. 4. 1998 napadl spolu s J. P. v cele budovy A2 ve věznici Říčany opakovanými údery rukou a nohou do obličeje a horní části těla poškozeného M. D., kterému tak způsobil zlomeninu dolní čelisti a další zranění, která si vyžádala šestitýdenní mezičelistní fixaci doprovázenou následnou čtrnáctidenní bolestivostí při přijímání stravy. Po tomto útoku pak dále spolu s J. P. nutil poškozeného M. D. přiložením nože k jeho krku pod pohrůžkou usmrcení, aby předchozí útok neoznámil příslušníkům vězeňské služby, anebo, aby jako původce zranění označil jinou osobu.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2000, č.j. 10 To 381/2000-177, odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že okresní soud provedl dokazování v souladu s trestním řádem, respektoval právo stěžovatele na obhajobu a provedené důkazy řádně zhodnotil. Dospěl také ke správným skutkovým závěrům. Rozhodujícím důkazem, o nějž opřel svá skutková zjištění, je výpověď poškozeného. Byť se jedná také o odsouzeného, a tudíž je nutno k hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi přistupovat obezřetně, je i krajský soud přesvědčen, že se jedná o výpověď věrohodnou. Profil poškozeného při obecném hodnocení v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody navíc vyznívá v porovnání s oběma původně spoluobžalovanými výrazně pozitivně (stěžovatel i spoluobžalovaný P. byli totiž postiženi za řadu kázeňských přestupků, z nichž mnohé svědčí o jejich agresivitě vůči ostatním odsouzeným i příslušníkům vězeňské služby). Rovněž trestní minulost stěžovatele výrazně svědčí o sklonech k šikaně slabších a k jejich fyzickému napadání. Poškozený je nepochybně právě takovým slabším jedincem. Výpověď poškozeného považoval okresní soud důvodně za věrohodnou i vzhledem k tomu, kdy a za jakých okolností označil stěžovatele a spoluobžalovaného P. jako pachatele útoku na jeho osobu. Poškozený totiž sám nevyhledal lékařskou pomoc ani napadení neohlásil. Svědek P. zpozoroval zranění poškozeného až další den a odeslal ho k ošetření. Až po operaci a umístění ve vězeňské nemocnici, když se poškozený zbavil strachu z případného dalšího útoku nebo z uskutečnění výhrůžek, uvedl jména pravých útočníků. Na těchto údajích pak setrval, a to i v přítomnosti stěžovatele u hlavního líčení. Jeho výpovědi jsou ve všech zásadních rysech totožné. Pokud některé údaje ve svých výpovědích pozměnil nebo upřesnil, okresní soud považoval tyto změny důvodně za nepodstatné. Krajský soud proto dospěl k závěru, že výrok o vině není nutné měnit.
Rozhodnutí obou obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Poukazuje na čl. 39 Listiny, který obecné soudy porušily a zatížily tak svá rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale též v postupu, který je v rozporu s čl. 1 Ústavy a v důsledku toho i v rozporu s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Protiústavnost rozhodnutí obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že soudy vedly řízení jednostranně, aniž by posoudily důkazy uváděné. Z provedeného dokazování vybraly pouze okolnosti, které nepřímo prokazují jeho vinu, naopak důkazy svědčící pro něho vůbec nehodnotily ani se s nimi nevypořádaly. Postupem obecných soudů dle názoru stěžovatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soudy bez výhrad uvěřily tvrzení poškozeného D., aniž by braly na zřetel okolnosti, které o jeho osobě byly v průběhu řízení zjištěny. Tímto přístupem byl zcela porušen princip rovnosti stran, rovněž zakotvený v ústavních zákonech. Stěžovatel dále poukázal na to, že obecné soudy vůbec nezjišťovaly, který ze spoluobžalovaných a jakým způsobem měl poškozenému způsobit zjištěná zranění, neboť sám poškozený celou věc svými výpověďmi spíše zamlžoval. Soudy se nedůsledně vypořádaly i se základním principem, podle něhož musí být trestný čin konkrétní osobě nepochybně prokázán, a to uceleným řetězcem jak přímých tak nepřímých důkazů. Obecné soudy si však v průběhu dokazování neopatřily důkazy takové kvality, na podkladě kterých by mohly dojít ke spolehlivých závěrům o vině stěžovatele. Na podkladě provedeného dokazování mohly dospět maximálně k závěru, že existuje důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti, avšak existence sebevětšího stupně podezření nezakládá spolehlivý a zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který, především z ústavního hlediska, musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a vyhodnocování rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry neocitly v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že obecné soudy ho uznaly vinným ze spáchání uvedených trestných činů za situace, kdy nebylo věrohodně prokázáno, že trestný čin spáchal.
Ústavní soud vyzval dle ust. §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud Praha-východ a Krajský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění meritorních rozhodnutí obou soudů, v nichž je obsah dokazování reprodukován a řádně zhodnocen. Vyjádřil přesvědčení, že řízení proběhlo objektivně. Dokazování bylo úplné a skutkové i právní závěry odsuzujícího rozsudku jsou spolehlivě podloženy. Předmětná ústavní stížnost je jen snahou domoci se dalšího přezkoumání věci mimo soustavu obecných soudů a jako taková se vymyká působnosti Ústavního soudu. Navrhl proto, aby podaná stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta.
Okresní soud pro Prahu-východ ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud může zasáhnout pouze v případě, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly.
Argumentace stěžovatele zpochybňuje zejména hodnocení důkazů obecnými soudy, zdůrazňuje jednostrannost řízení a poukazuje na absenci důkazů, usvědčujících stěžovatele. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, kterým bylo údajně porušeno právo na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny). Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, je s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v projednávané věci došlo k jejich porušení, neboť se nejedná o ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy nelze uvedených článků dovolávat. V článku 39 Listiny, jehož se rovněž stěžovatel dovolává, je formulována stěžejní ústavní zásada legality, obsažená v čl. 2 odst. 2 Listiny, na níž jsou vybudovány trestní zákon, jenž obsahuje skutkové podstaty trestných činů a sankce za jejich spáchání, a trestní řád, který upravuje postup a rozhodování orgánů činných v trestním řízení.
Obecné soudy měly dle stěžovatele porušit jeho právo na spravedlivý proces tím, že vedly řízení jednostranně, v průběhu dokazování neopatřily důkazy takové kvality, na jejichž podkladě by mohly dojít ke spolehlivému závěru, že se žalovaného jednání dopustil stěžovatel, z provedených důkazů vybraly pouze ty, které ho usvědčují nepřímo, zatímco pro něho svědčícími důkazy se vůbec nezabývaly. Bez výhrad uvěřily tvrzení poškozeného, aniž by braly zřetel na okolnosti, zjištěné k jeho osobě.
Ústavní soud znovu připomíná, že hodnocení důkazů je věcí obecných soudů. V daném případě se obecné soudy s hodnocením důkazů náležitě vyrovnaly a zásadu "in dubio pro reo" neporušily. Z důkazů, které ve věci provedly, dovodily správné závěry o vině stěžovatele a tyto závěry jsou v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci. Jak obecné soudy samy ve svých rozhodnutích konstatovaly, použily jako hlavní důkaz výpověď poškozeného D. Nerozhodly o vině stěžovatele pouze na základě tohoto jediného přímého důkazu, ale nabídly řetězec propojených nepřímých důkazů, jimiž jsou zejména výpověď svědka P. a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, jenž se vyjadřuje k charakteru utrpěných zranění poškozeného. Řetězec těchto provedených důkazů nevykazuje mezery, ani nevyvolává důvodné pochybnosti. Je tudíž dle názoru Ústavního soudu pro učiněný závěr o vině stěžovatele dostačující.
Není pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že se obecné soudy při hodnocení důkazů zabývaly pouze charakteristikou osoby stěžovatele jako přitěžující okolností, kdežto osobu poškozeného pominuly. Z odůvodnění rozhodnutí napadených stížností Ústavní soud zjistil, že soudy braly v úvahu všechny možné okolnosti, které by mohly zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozeného. Vyčerpávajícím způsobem vysvětlily, proč jeho výpovědi uvěřily. Pokud jde o rozpor mezi první výpovědí poškozeného a jeho dalšími výpověďmi učiněnými v přípravném řízení a u hlavního líčení, soud I. stupně i v tomto ohledu dostál své povinnosti dostatečně se s ním vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ani námitce stěžovatele, že obecné soudy se vůbec nezabývaly důkazy obhajoby, Ústavní soud nepřisvědčil. Soudy nejsou povinny provádět všechny navržené důkazy. Aby se nedostaly do rozporu s principy spravedlivého procesu, musí zachovávat tzv. rovnost zbraní. "Rovnost zbraní" respektuje takové řízení, v němž má každá ze stran právo předkládat své názory a reagovat na tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují oproti straně druhé. Rovnost zbraní v případě trestního řízení vedeného proti stěžovateli byla zachována. Stěžovatel měl v průběhu řízení možnost se k věci a prováděným důkazům vyjadřovat, čehož také využíval. Z obsahu trestního spisu Ústavní soud nezjistil, že by učinil nějaký návrh na doplnění dokazování, který by nebyl soudem proveden. Nezjistil ani, že by řízení bylo vedeno jednostranně a že by v něm byl stěžovatel v podstatně nevýhodném postavení.
Ve své ústavní stížnosti dále stěžovatel namítá, že pokud by měl spáchat uvedené trestné činy, za které byl odsouzen společně s dalším obžalovaným, obecné soudy nezjišťovaly, který z nich a jakým způsobem měl poškozenému způsobit zjištěná zranění. Ani tato námitka není důvodná. Stěžovatel se trestných skutků dopustil ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona společným jednáním s odsouzeným P. Odpovídá proto za ně tak, jakoby je spáchal sám. Oba spoluobžalovaní se podíleli jak na fyzickém útoku vůči poškozenému, tak na jednání, kterým mu vyhrožovali, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by jeden ze spolupachatelů vybočil z mezí jednání druhého. Obecné soudy proto nebyly povinny zjišťovat, jak se konkrétně který ze spolupachatelů na trestném jednání podílel.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích soudů obou stupňů žádné porušení ústavních práv stěžovatele. Vzhledem k tomuto závěru Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněný. Souvisejícím návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se proto nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu