ECLI:CZ:US:2001:2.US.75.99
sp. zn. II. ÚS 75/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L., s.r.o., zastoupené Mgr. A. Č., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 1998, č.j. 17 Co 596/98 - 24, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. 6. 1998, č.j. 4 C 436/98 - 13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR proti uvedeným rozhodnutím, ve které namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR. Podstata tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv spočívá v tom, že podle stěžovatelky ji soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími zbavily vlastnického práva k věcem movitým, a to na základě úvahy soudu bez důkazů a naopak soudy pominuly důkazy, které dle názoru stěžovatele svědčí jednoznačně v její prospěch. Dále pak stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje to, co již bylo uvedeno v řízení před obecnými soudy, zejména ve vztahu ke skutkovým zjištěním a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, po odstranění formálních nedostatků plné moci byla stěžovatelka oprávněná k jejímu podání řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
V dalším průběhu řízení si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu ve Svitavách a Okresní správy sociálního zabezpečení ve Svitavách a připojil si spisy Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 4 C 436/98, a sp. zn. E 1088/97.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ji považuje za nedůvodnou a současně odkázala na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že smlouva, o kterou stěžovatel opírá své vlastnické právo, je i podle názoru odvolacího soudu neplatná podle §39 občanského zákoníku, protože obchází zákon a současně se příčí dobrým mravům. V závěru navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ve vyjádření Okresního soudu ve Svitavách se uvádí, že námitky stěžovatelka již uplatnila před obecnými soudy a především pak polemizuje s hodnocením důkazů a právními závěry rozsudků obou soudů, kde je také vysvětleno, proč stěžovatelkou předložená kopie kupní smlouvy není dostatečným důkazem k prokázání jejich vlastnických práv. Z ústavní stížnosti plyne požadavek přehodnotit hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a proto by měla být ústavní stížnost zamítnuta.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka, Okresní správy sociálního zabezpečení ve Svitavách, se uvádí, že na majetek společnosti H., spol. s r.o., byla vedena soudní exekuce pro dlužné pojistné na sociální zabezpečení. V rámci této exekuce byly sepsány předmětné movité věci, které měly být na základě kupní smlouvy ze dne 3. 6. 1997 nabyty stěžovatelem. Tuto smlouvu uzavřela jedna a táž osoba jako jednatel obou společností, a to i přesto, že věděla, že společnost H., spol. s r.o., je dlužníkem OSSZ a zmařila tak alespoň částečné uspokojení věřitele.
Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 4 C 436/98, bylo zjištěno, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který zamítl žalobu stěžovatele o vyloučení movitých věcí ze soupisu movitých věcí, provedeného v rámci exekučního řízení na majetek společnosti H., spol. s r.o. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr o neústavnosti předmětného soudního řízení.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka napadá hodnocení důkazů soudem. K tomu je třeba uvést, že v souladu s §132 občanského soudního řádu hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoli. Správností hodnocení se může Ústavní soud zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu dále tehdy, kdyby je sám prováděl.
Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Ústavní soud tedy dospěl při shrnutí výše uvedených skutečností k závěru, že soudy prvního a druhého stupně v projednávané věci správně zjistily skutkový stav věci, a tento stav rovněž správně právně posoudily. Jestliže stěžovatelka podala návrh na vyloučení věcí z exekuce a tvrdí, že je vlastníkem předmětných movitých věcí, pak je to stěžovatelka, na kom leží břemeno důkazní v tom smyslu, že svého vlastnictví k movitým věcem nabyla v souladu se zákonem a splnila všechny podmínky, které zákon pro nabytí uvedeného vlastnického práva vyžaduje. K takovým podmínkám pak dle §39 občanského zákoníku patří i soulad právního úkonu s dobrými mravy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Nezjistil ani, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 4. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu