ECLI:CZ:US:2001:2.US.760.2000
sp. zn. II. ÚS 760/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., právně zastoupeného JUDr. V. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 6 To 369/2000, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 2 T 175/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 6 To 369/2000, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 2 T 175/99, a dále se stěžovatel domáhal i zrušení tohoto rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel v něm byl uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle ust. §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku na zkušební dobu dvou let. Trestné jednání spočívalo v tom, že dne 31. 10. 1999 kolem 19,10 hod v Praze 6 - Bubenči v Č. ulici na chodníku před domem č. 23 při kontrole městským strážníkem městské policie J. O., který po něm požadoval osobní doklady a doklad o povolení skladování kontejneru se stavební sutí na chodníku, na tohoto strážníka opakovaně najížděl tak, že se dotkl nárazníkem jeho pravé nohy a takto ho před vozidlem vytlačoval, až mu v jeho jednání zabránila zablokovaným vozidlem hlídka městské policie vyjíždějící ze služebny v bezprostřední blízkosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl zkrácen na svém právu na řádný a spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že provedené důkazy byly hodnoceny nesprávně, protože se trestného činu nedopustil.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 2 T 175/99, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující:
V průběhu řízení bylo provedeno rozsáhlejší dokazování, z něhož mimo jiné vyplývá zcela nevhodné, urážlivé a arogantní chování stěžovatele po činu. Toto dokresluje násilný rys povahy stěžovatele. (Stejně tak i opis rejstříku trestů na č. l. 92 a opis rozsudku o dřívějším odsouzení na č. l. 94. Toto závažné odsouzení bylo zahlazeno, takže k němu soud při úvaze o trestu nepřihlédl. Pouze z hlediska materiálního pojetí recidivy charakterizuje osobu stěžovatele.) Dokazování bylo provedeno nad rámec potřeby naplnění zákonných znaků trestného činu podle ust. §155 tr. zák. Naplnění objektivní stránky trestného činu, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, potvrzují svědci J. O., I. K. - najíždění; zašpinění kalhot svědci M. L. a F. P. Najíždění potvrzuje svým způsobem i podřízený spolupracovník stěžovatele T. S. Vzdálenost zda 3 m nebo více není podstatná. Soud neměl důvodu těmto svědkům v zásadních bodech nevěřit.
K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu je zapotřebí úmyslného zavinění. Stěžovatel se v průběhu řízení hájil tím, že muž, který přistoupil k okénku kabiny auta, klepal na ně a něco žádal, neměl čepici, služební číslo, ani žádné nášivky, byl oblečen v tmavé kalhoty a bundu. Stěžovatel mu nevěnoval pozornost, protože nakládání kontejneru je složitá činnost. Svědek O. tvrdí, že byl oblečen předpisově, připouští, že později poslal kolegu pro služební číslo na služebnu. Vedle tohoto svědka potvrzují jeho oblečení v uniformě svědek H. a L. Z dokazování plyne, že svědek O. se společně se svědkem H. vraceli ke skončení služby na služebnu. Svědek O. zakročoval proti stěžovateli a svědek H. šel na služebnu a vrátil se na místo již v civilu. Bezprostředními svědky byli O., H., K. a S., kteří popojíždění vozidla stěžovatele viděli z různých míst a úhlů.
Zákon č. 553/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v ust. §7 odst. 1 stanoví, že strážník je v pracovní době povinen v mezích tohoto zákona provést zákrok nebo úkon, nebo učinit jiné opatření, je-li páchán trestný čin nebo přestupek či jiný správní delikt anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání.
Dle ust. §7 odst. 2 cit. zák. je strážník i mimo pracovní dobu povinen v mezích tohoto zákona provést zákrok, případně učinit jiné opatření, zejména vyrozumět nejbližší útvar policie, je-li páchán trestný čin nebo přestupek, kterým je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek. Pokud se v tomto případě strážník neprokazuje podle ust. §9 odst. 1 cit. zák., prokáže příslušnost k obecní policii průkazem obecní policie; vzor průkazu obecní policie je uveden v příloze, která je součástí tohoto zákona.
V §7 odst. 3 cit. zák. se pak uvádí, jestliže okolnosti zákroku nebo jiného opatření neumožňují, aby strážník prokázal svoji příslušnost k obecní policii průkazem obecní policie (odst. 2 cit. zák.), prokáže se ústním prohlášením "obecní policie" nebo "městská policie" (§1 odst. 5 cit. zák.). Průkazem obecní policie se strážník prokáže ihned, jakmile to okolnosti zákroku nebo jiného opatření dovolí.
Podle §7 odst. 4 cit. zák. je strážník při provádění zákroku povinen, pokud to povaha a okolnosti zákroku dovolují, použít odpovídající výzvy.
Ustanovení §7 odst. 5 cit. zák. pak zakotvuje povinnost každého uposlechnout výzvy zakročujícího strážníka.
Podle ust. §9 odst. 1 cit. zák. je strážník povinen při výkonu své pravomoci prokázat svou příslušnost k obecní policii stejnokrojem s odznakem obecní policie, identifikačním číslem a názvem obce;
Ze shora uvedeného vyplývá, že k provedení zákroku stačí ústní prohlášení "městská policie" a další identifikace může být provedena později. Stěžovateli nelze prokázat, zda toto ústní prohlášení slyšel či neslyšel. Ale v době, kdy se rozjížděl a najížděl na svědka O., musela nutně být operace s nakládáním kontejneru již skončena. Odpovídá běžným pravidlům lidské slušnosti a běžnému počínání, že řidič ústně kontaktuje člověka, který po něm u okénka kabiny něco žádá a později mu před kapotou vozidla brání v odjezdu. Stěžovatel se tomuto ústnímu kontaktu bránil a usiloval o rychlý odjezd zastrašováním pomocí najíždění, později prchá do domu. Z tohoto jeho počínání je zřejmé, že věděl, že se jedná o strážníka, tedy veřejného činitele, který proti němu zakročuje. Ostatně to sám ve své výpovědi u hlavního líčení (č. l. 40 p. v.) připouští (začal jsem tušit, že jde o policii).
Obecný soud tedy správně dovodil, že byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu útoku na veřejného činitele podle ust. §155 tr. zák., včetně přísnější právní kvalifikace podle odst. 2 písm. a) se zbraní, poněvadž podle ustálené judikatury je automobil považován za zbraň.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá hodnocení důkazů obecným soudem. V souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl. V projednávané věci se obecný soud při hodnocení důkazů nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 1 a čl. 90 Ústavy či čl. 36 a násl. Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10. dubna 2001