ECLI:CZ:US:2001:2.US.767.2000
sp. zn. II. ÚS 767/2000
Usnesení
II. ÚS 767/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupené JUDr. N. Ž., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.11.2000, č.j. Cdo 2288/2000-72, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.7.2000, č.j. Co 1558/2000-51, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.4.2000, č.j. 10 C 25/2000-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem ze dne 28.12.2000 domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.11.2000, č.j. Cdo 2288/2000-72, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.7.2000, č.j. Co 1558/2000-51, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.4.2000, č.j. 10 C 25/2000-33, jako rozhodnutí obecných soudů týkajících se jejího požadavku vůči vedlejšímu účastníkovi na úhradu majetkové újmy a zaplacení zadostiučinění. V návrhu stěžovatelka popsala vývoj a výsledek jejího předchozího sporu s vedlejším účastníkem, v němž jí byla uložena povinnost zaplatit mu specifikovanou peněžní částku. Poté, kdy se dozvěděla o nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 276/99 ve věci "odstoupení od obchodní smlouvy", podala vůči vedlejšímu účastníkovi žalobu na náhradu škody a zaplacení zadostiučinění. Soud I. její žalobu zamítl, soud II. stupně zamítavé rozhodnutí potvrdil a stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl. Stěžovatelka vyjádřila domněnku, že napadenými rozsudky obecných soudů i odmítnutím dovolání byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tvrzená porušení spatřuje v souboru skutečností vycházejících z jejího právního vztahu s vedlejším účastníkem.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve vyjádření konstatoval, že stěžovatelka nenapadá způsob vedení řízení, ale že polemizuje s právním názorem, který ve věci zaujal soud prvního stupně a soud odvolací. Proto stížnost hodnotí jako návrh na přezkoumání v "další instanci". Ohledně dovolacího řízení upozornil, že dovolání nebylo z hlediska §238 a 239 obč. soudního řádu přípustné, neboť směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a existence vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 obč. soudního řádu nebyla shledána (v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení). Z těchto důvodů navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Také Krajský soud v Českých Budějovicích, jako další účastník řízení, odkázal na právní závěry formulované v napadeném rozsudku a zejména zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný (tj. vedlejší účastník) způsobil žalobkyni (tj. stěžovatelce) škodu úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Tento soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní soud v Českých Budějovicích, v pozici dalšího účastníka řízení, považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, protože nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl její zamítnutí.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti, ač vyzván, nevyjádřil.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání, přitom zjistil, že stěžovatelka byla řádně zastoupena. Z obsahového hlediska však Ústavní soud musel podání rozdělit na dvě části, a to jako stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.7.2000, č.j. Co 1558/2000-51, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.4.2000, č.j. 10 C 25/2000-33, na straně jedné, a jako stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 16.11.2000, č.j. Cdo 2288/2000-72, na straně druhé.
Pokud jde o stížnost směřující proti rozhodnutí soudu I. stupně a soudu II. stupně, je třeba vycházet z podmínek pro podání ústavní stížnosti, které předepisuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z §72 odst. 2 zákona vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelka se mylně domnívá, že tímto rozhodnutím bylo usnesení Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 129/97, uveřejněné pod č. 14 in Sbírka nálezů a usnesení, Praha 1998, svazek 8, str. 431), že pokud zákon dovolání nepřipouští (s odkazem na §237 až 239 obč. soudního řádu), není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (pozn. od novelizace provedené zákonem č. 77/1998 Sb., který nabyl účinnosti 10.5.1998, ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovateli). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. Protože napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne 9.8.2000 (jak vyplývá ze stěžovatelčina tvrzení vyjádřeného v přiložené kopii dovolání chybně adresované Vrchnímu soudu v Praze), aniž by Ústavní soud zjišťoval den jeho doručení stěžovatelce, je evidentní, že lhůta stanovená pro podání ústavní stížnosti nebyla dodržena, neboť zásilka se stížností byla předána k poštovní přepravě až 28.12.2000. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat formulovanými věcnými námitkami proti rozsudkům soudu I. a soudu II. stupně.
Při posuzování stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, shledal Ústavní soud její neopodstatněnost. Stěžovatelka proti tomuto usnesení neshledavšímu existenci dovolací důvodu neformuluje žádné konkrétní námitky. Pouze uvádí, že je napadnutelné s přihlédnutím k §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. v části, která říká, že ústavní stížnost je nepřípustná jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dále poukazuje na ustanovení §241 odst. 3 obč. soudního řádu, podle něhož lze dovolání podat, také proto, že řízení je postiženou jinou vadou, než je uvedena v §237, a která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a také pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. K tomu Ústavní soud obecně podotýká, že pokud stěžovatel namítá existenci takového dovolacího důvodu a rozhodne se podat dovolání, bere na sebe riziko, že v případě odmítnutí dovolání má takové rozhodnutí pouze deklaratorní povahu, tudíž (jak uvedeno již v předchozím odstavci) jeho právo podat dovolání nevzniklo, a proto posledním opravným prostředkem bylo odvolání.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.11.2000, č.j. 25 Cdo 2288/2000-72, došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.7.2000, č.j. Co 1558/2000-51, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.4.2000, č.j. 10 C 25/2000-33, současně senát odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, jako návrh podaný po stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu