ECLI:CZ:US:2001:2.US.77.01
sp. zn. II. ÚS 77/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana Ing. F. J., zastoupeného JUDr. A. N., advokátem, proti opatření Policie ČR, Městský úřad vyšetřování Brno ze dne 22. 6. 1999, č.j. ČVS: MVV- 293/20-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedenému opatření vyšetřovatele Policie ČR stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím je porušováno právo stěžovatele zaručené čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedené porušení tohoto svého ústavně garantovaného práva na osobní svobodu, zakazujícího trestní stíhání jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, shledává stěžovatel především v tom, že mu bylo sděleno obvinění, které nesplňovalo náležitosti stanovené pro tuto formu rozhodnutí zákonem, zejména ust. §160 odst. 1 zákona č. 141/ 1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím byl obviněn ze spáchání skutků, které nemohou založit jeho trestní odpovědnost, a proto navrhuje shora označené sdělení obvinění resp. opatření Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování Brno, zrušit.
Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo sděleno dne 22. 6. 1999 obvinění pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle ust. §255 odst.1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Měl se ho dopustit jako ředitel A., s.p. tím, že poskytnutím neúplných podkladů měl zavinit nepřesné vypracování znaleckého posudku, na jehož základě byl v restitučním řízení vydán L. J. podhodnocený majetek, čímž měla být České republice způsobena škoda ve výši 746.000,-- Kč . Dále byl stěžovatel jakožto bývalý ředitel A., s.p., obviněn ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle ust. §255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona ještě dne 14. 7. 1999 a dne 19. 7. 1999.
V reakci na sdělení obvinění ze dne 22. 6. 1999, s nímž nesouhlasil, podal stěžovatel dne 2. 7. 1999 žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele ve smyslu ust. §167 trestního řádu. I proti ostatním dvěma sděleným obviněním se stěžovatel bránil podáním žádostí o přezkoumání postupu vyšetřovatele ze dne 3. 8. 1999 a ze dne 30. 8. 1999. Na první dvě žádosti (ze dne 2. 7. 1999 a 3. 8. 1999) reagoval státní zástupce společným přípisem ze dne 20. 8. 1999. Konstatoval sice, že sdělení obvinění obsahují jisté nepřesnosti, avšak nikoli natolik závažné, aby bylo nutno rozhodnutí vyšetřovatele zrušit. Na třetí žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele reagoval státní zástupce až dne 3. 11. 1999. Ani v tomto případě neshledal závažnější závady v postupu vyšetřovatele.
Stěžovatel pak v průběhu přípravného řízení napadal další rozhodnutí vyšetřovatele stížnostmi, v nichž poukazoval na údajné závažné nedostatky a nepřesnosti v jeho práci a rozhodnutích (jako např. stížnost ze dne 24. 3. 2000 proti usnesení o přibrání znalce). S ohledem na tvrzené vady provázející celé přípravné řízení podal dne 5. 9. 2000 prostřednictvím svého obhájce ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně nakonec podnět k výkonu dohledu ve smyslu ust. §9 odst.1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Jeho podnět byl vyřízen přípisem Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 29. 11. 2000, v němž se konstatuje, že v dozorové činnosti Městského státního zastupitelství nebyly shledány takové nedostatky, které by ze strany Krajského státního zastupitelství v Brně odůvodňovaly potřebu dalších opatření.
Než by se Ústavní soud zabýval skutkovými tvrzeními stěžovatele, musel primárně posoudit otázku, zda lze akceptovat názor vyjádřený ve stížnosti, tj., že sdělení obvinění samo o sobě je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Tento názor Ústavní soud zásadně nesdílí. Pouze za situace, kdy by bylo vznesené obvinění spojeno s reálným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit v probíhajícím trestním řízení jinak (vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), je ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, myslitelná.
Ústavní soud poukazuje na svůj nález III. ÚS 62/95, publikovaný pod č. 78 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243. Vyslovil v něm přesvědčení, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně ukončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky, které poskytují procesní normy upravující příslušné řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje tedy především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je zásadně dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Tento "jiný zásah orgánu veřejné moci" je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Nelze mu čelit tedy jinak nežli ústavní stížností.
Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na nichž bude následně vybudováno rozhodnutí ve věci samé, podléhá průběžné kontrole ze strany státního zastupitelství. Stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za něž nutno považovat především již využité právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu §167 tr.řádu. V procesu, který probíhá, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to i obecnými soudy. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení zásadně nepřípustná. Ústavní soud se při rozhodování o případech údajného porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.
Z uvedeného plyne, že prokazování důvodnosti obvinění je cílem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení III. ÚS 539/98, ze dne 3. 5. 1999).
Z pohledu ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu nevyčerpal stěžovatel všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplňuje ani podmínky pro postup podle odstavce 2 stejného ustanovení (stížnost svým významem nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, ani v řízení o opravném prostředku nedochází ke značným průtahům), je nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj