ECLI:CZ:US:2001:2.US.82.01
sp. zn. II. ÚS 82/01
Usnesení
II. ÚS 82/01
k
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. K., M. U., F. U., A. U., L. W., B. U., J. U. a I. D., všichni zastoupeni JUDr. M. S., advokátem, která směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2000, č.j. 38 Co 180/98 - 78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelů podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadají v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení před obecnými soudy byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na zaplacení blíže specifikovaných částek peněz, jako tzv. náhradu za znehodnocení nemovitostí podle §14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). K zamítnutí žaloby došlo z toho důvodu, že se stěžovatelům nepodařilo unést důkazní břemeno k tvrzení o existenci výzvy, jíž by uplatnili nárok za znehodnocení nemovitostí způsobem a ve lhůtě vyžadované ustanoveními §13 odst.3 a §16 odst. 4, odst. 5, odst. 6 zákona o půdě. V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení citovaného rozhodnutí krajského soudu, protože v podstatě se domnívají, že otázka náhrad za znehodnocení nemovitostí byla předmětem ústních jednání se žalovaným (vedlejším účastníkem v řízení před ústavním soudem) L., s.p. Dále také nesouhlasí se závěry obecných soudů, že ve výzvě zemřelého právního předchůdce stěžovatelů F. U. ze dne 21. 9. 1991 jsou nároky vymezeny natolik konkrétně, že je vyloučena možnost, že by pod některý uplatněný nárok spadal i požadavek na náhradu za znehodnocení nemovitostí.
k
II. ÚS 82/01
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelů. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Pro další posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud požádal o vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení a připojil si příslušný soudní spis.
Vedlejší účastník řízení L., s. p., zastoupený JUDr. S. H., advokátem, k ústavní stížnosti uvedl, že právní předchůdce státního podniku L. uzavřel s právními předchůdci stěžovatelů a stěžovatelkou B. U. dohodu o vydání nemovitostí, která byla schválena blíže specifikovaným rozhodnutím pozemkového úřadu s právní mocí dne 4. 12. 1992 V článku VI. dohody o vydání nemovitostí je uvedeno, že "Případné náhrady za trvalé porosty ve smyslu §15 odst. 1 zákona budou uplatněny samostatně mimo tuto dohodu ve smyslu §16 odst. 2 zákona, stejně tak jako náhrady za případné znehodnocení nebo znehodnocení vydávaných budov ve smyslu §14 odst. 2, 3 zákona". Zemřelý F. U. uplatnil prostřednictvím advokátní kanceláře dne 18. 12. 1992 nárok na náhradu za trvalé porosty podle ustanovení §15 a §16 zákona o půdě, který s ním byl následnou dohodou vypořádán. Podle vedlejšího účastníka není zřejmé, proč nedošlo obdobným způsobem k podání výzvy k náhradě za znehodnocení nemovitostí.
Předseda senátu Krajského soudu v Brně v plné míře odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, nebot' nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizují s hodnocením důkazů, provedených obecnými soudy. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavněprávní roviny, nebot' uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatelé se tak před Ústavním soudem domáhají pouze nového zhodnocení již řádně provedeného hodnocení důkazů. Taková úloha však Ústavnímu soudu podle jeho konstantní judikatury nepřísluší a Ústavní soud podle ústavního vymezení svých pravomocí nemůže za takových podmínek zasahovat do nezávislého soudního rozhodování. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé
II. ÚS 82/01
občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Nelze dále přehlédnou skutečnost, že řízení před obecnými soudy proběhlo podle citovaných zásad spravedlivého procesu, byla vyslechnuta celá řada svědků a stěžovatelé měli zajištěn dostatečný zákonný prostor pro řádné uplatnění svých nároků, avšak k prokázání svých tvrzení stěžovatelé neunesli důkazní břemeno. Tvrzení stěžovatelů o porušení jimi uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 8. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu