ECLI:CZ:US:2001:2.US.85.2000
sp. zn. II. ÚS 85/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 23.11.1999 č.j. 22 Co 465/99-66 a proti usnesení Okresního soudu v Kolíně z 9.10.1996 č.j. 7 C 387/92-97 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti z 8.2.2000 doplněné podáními z 28.2.2000 a 29.3.2000 navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze z 23.11.1999 č.j. 22 Co 465/99-66 a s ním souvisícího usnesení Okresního soudu v Kolíně z 9.10.1996 č.j. 7 C 387/92-97. Svou ústavní stížnost odůvodnil odepřením práva na spravedlivý proces ( čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a dalších základních práv, zejména diskriminací během vyřizování jeho restitučních nároků ve srovnání s jinými restituenty, kteří byli ve stejném nebo obdobném postavení. Uvedených pochybení se měly dopustit obecné soudy - Okresní soud v Kolíně a posléze Krajský soud v Praze - tím, že zamítly jeho žalobu, jíž se domáhal, aby povinným osobám byla uložena povinnost uzavřít s ním jako s osobou oprávněnou dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně odůvodnil své zamítavé rozhodnutí opožděným uplatněním nároku, jejž považuje za promlčený, neboť námitka promlčení práva byla v řízení uplatněna. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, avšak uvedl, že restituční nárok není promlčen, nýbrž že došlo k zániku práva, neboť lhůta k jeho uplatnění je konstruována jako propadná.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedené soudy mu upřely právo na řádný fair proces. Svou žalobu podanou u soudu prvního stupně koncipoval jako podnět, jenž měl vést k dodatečnému projednání žaloby uplatněné před týmž soudem, v níž se dříve domáhal vydání poloviny majetkové podstaty firmy J. a Š. a.s., na jejímž založení se podílel jeho předek během druhé světové války proto, aby zabránil jejímu převzetí okupační mocí. Uvádí, že tato společnost je dosud registrována a vzhledem k protiprávnímu postupu při znárodnění jejího majetku v roce 1948 (rozhodnutí neučinil osobně příslušný ministr a nebyly rozlišeny budovy ve vlastnictví společnosti od budov v jeho osobním vlastnictví).
V dodatcích k ústavní stížnosti stěžovatel sdělil okolnosti, za nichž jeho předek zařízení majetkové podstaty firmy, jejíhož vydání se domáhá, opětovně po roce 1945 vybudoval. Dále informoval o tom, že soudy nevěnovaly pozornost nedostatku právní subjektivity založeného státního podniku, neboť majetek v rámci privatizace přešel už na nově vytvořenou obchodní společnost. Soudy rovněž nezkoumaly postup při znárodnění uvedené akciové společnosti, jakož i podmínky jejího vzniku s ohledem na hodnocení právních úkonů učiněných v tísni v době nesvobody. Soudy také opomněly skutečnost, že právní účinky spojené s původní žalobou vedenou u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 387/92 zůstaly zachovány. Stěžovatel uvedl, že si uvědomuje důvody, pro něž obecné soudy obou stupňů nevyhověly jeho žalobě na restituci majetku, nicméně namítl, že soud prvního stupně neprojednal návrh na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vrácení majetkové podstaty uvedené akciové společnosti a svým usnesením rozhodl pouze o postoupení návrhu na vydání pozemků pozemkovému úřadu. Uvedl, že soud v původním řízení neprovedl řadu důkazů a namítl protiprávnost privatizace majetku, o který v tomto řízení jde. Upozornil, že uplatnil svůj nárok u soudu znovu s vědomím zániku práva, aby se jím mohl zabývat i Ústavní soud. Ústavní stížnost proto směřuje také proti usnesení Okresního soudu v Kolíně z 9.10.1996 č.j. 7 C 387/92 - 97.
Krajský soud v Praze ve vyjádření k návrhu plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Také Okresní soud v Kolíně odkázal na důvody zamítnutí stěžovatelovy žaloby a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že stěžovatelovu žalobu vedenou pod sp. zn. 7 C 387/92 na vydání poloviny majetkové podstaty firmy J. a Š. a.s. Okresní soud v Kolíně zamítl. Krajský soud v Praze tento rozsudek z formálních důvodů zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení a uvedl, že je třeba, aby žalobce odstranil vady návrhu. K tomu přes výzvu soudu prvního stupně nedošlo a proto bylo řízení zastaveno.V odvolání proti usnesení o zastavení řízení sám stěžovatel neoznačoval již za předmět řízení veškerý majetek bývalé továrny J. a Š. a.s., nýbrž pouze pět pozemků, které jsou uvedeny také v ústavní stížnosti. Soud se dalším majetkem už v řízení nezabýval, neboť je vázán návrhem na zahájení řízení a usnesením z 9.10.1996 č.j. 7 C 387/92-97 řízení zastavil a postoupil věc pozemkovému úřadu. Tuto pro sebe nepříznivou situaci se stěžovatel snažil obrátit ve svůj prospěch žalobou doručenou soudu 24.2.1998 a zapsanou pod sp. zn. 6 C 268/98, jíž se domáhal vydání rozhodnutí o povinnosti žalovaných uzavřít s ním dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud v Kolíně vyslovil názor, že stěžovatel si je zřejmě sám vědom toho, že nevyčerpal všechny možnosti, které mu při uplatňování jeho domnělých nároků dávalo jak hmotné, tak procesní právo, když u Okresního soudu v Kolíně podal 28.2.2000 žalobu zapsanou pod sp. zn. 13 C 322/2000 o náhradu škody proti právnímu zástupci, který ho zastupoval v původním restitučním řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 387/92.
Ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 6 C 268/98 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze z 23.11.1999 č.j. 22 Co 465/99-66, který byl doručen stěžovatelovu právnímu zástupci 13.12.1999 a toho dne také nabyl právní moci, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 5.5.1999 č.j. 6 C 268/98-44, jímž byl zamítnut stěžovatelův restituční nárok. Odvolací soud uvedl, že správným důvodem zamítnutí návrhu bylo uplynutí lhůty k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., která je propadná.
Po posouzení projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy obou stupňů neodepřely stěžovateli právo na soudní ochranu tím, že zamítly jeho žalobu s poukazem na opožděné uplatnění restitučního nároku. Lhůta k uplatnění nároku na restituci majetku je podle stanoviska Krajského soudu v Praze lhůtou propadnou. Podáním žaloby Okresnímu soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 268/98 ve snaze dosáhnout pokračování nebo dokončení původního restitučního řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. 7 C 387/92 nemohl stěžovatel tohoto výsledku dosáhnout. V tomto řízení bylo totiž vydáno usnesení o zastavení řízení a postoupení věci Pozemkovému úřadu v Kolíně jako příslušnému orgánu. Toto usnesení nabylo právní moci 6.3.1997. Stěžovatel se proti němu neodvolal v zákonné lhůtě, jejíž zmeškání mu soud neprominul. Pro posouzení ústavní stížnosti nejsou podstatné stěžovatelovy informace osvětlující důvody vzniku uvedené akciové společnosti, okolnosti znárodnění jejího majetku a majetku stěžovatelova v roce 1948 a postup při privatizaci tohoto majetku v 90.letech minulého století.
Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Tato ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným a proto ji senát Ústavního soudu jednomyslně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §19 odst. 2 a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. To se týká rozsudku Krajského soudu v Praze z 23.11.1999 č.j. 22 Co 465/99-66. Pokud jde o usnesení Okresního soudu v Kolíně ze 6.10.1996 č.j. 7 C 387/92-97, stěžovatel podal návrh na jeho zrušení po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb. Tato část návrhu byla proto odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu