ECLI:CZ:US:2001:2.US.87.01
sp. zn. II. ÚS 87/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., právně zastoupeného JUDr. J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2000, č. j. 39 Co 383/2000-62, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 1999, č. j. 6 C 55/94-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2000, č. j. 39 Co 383/2000-62, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 1999, č. j. 6 C 55/94-48, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
V projednávané věci se žalobci (tj. první žalobce - v řízení před Ústavním soudem stěžovatel a druhý žalobce - bratr stěžovatele Ing. M. K.) domáhali na žalovaném Ing. J. V. zaplacení částky 4 600 000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od podání žaloby. Svůj nárok opřeli o tvrzení, že jako zástupci a majitelé firmy "B." uzavřeli s firmou E. GmbH smlouvu o dílo, a to provedení hrubých stavebních prací na období od 24. 7. 1991 do 28. 2. 1992, která je součástí rámcové smlouvy uzavřené s toutéž firmou na dobu 5 let. Předběžná hodnota zakázky podle smlouvy o dílo činila 255 586,50 DM, tedy min. 4 600 000,- Kč. Dne 8. 4. 1991 uzavřeli žalobci se žalovaným smlouvu o sdružení do konsorcia. V průběhu provádění prací pracovníky firmy žalobců odjel žalovaný do SRN a vystupoval tam jako zástupce žalobců. Kromě jiného vyzvedl bez oprávnění žalobců částky od jejich partnera, a to jak zálohy na provedené práce, ale i na platy zaměstnanců. Výzvy žalobců k vydání žalovaným neoprávněně vydané částky byly marné. Současně žalobci požádali o osvobození od soudních poplatků z toho důvodu, že veškeré finanční prostředky věnovali do společného podniku se žalovaným, který tyto částky neoprávněně vybral, a sami jsou zcela nemajetní. Usnesením ze dne 13. 1. 1995, č. j. 6 C 55/94-14, bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 613/92, ve které se žalobci na žalovaném domáhali zaplacení částky 50 000,- Kč na základě zcela shodných skutkových tvrzení. Rozsudkem ze dne 27. 1. 1997, č. j. 613/92-86, soud prvního stupně žalobu žalobců v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou, neboť žalobci neprokázali pravdivost tvrzení obsažených v žalobě. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 54 Co 8/98, zastavil odvolací řízení pro nedostatečné odvolání žalobců. Usnesením ze dne 30. 3. 1998, č. j. 6 C 55/94-15, Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl o pokračování v tomto řízení, neboť důvod přerušení pominul. Usnesením ze dne 15. 6. 1998, č. j. 6 C 55/94-16, Obvodní soud pro Prahu 5 nepřiznal žalobcům osvobození od soudních poplatků, když dospěl k závěru, že v tomto případě se s ohledem na výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 613/92 jedná ze strany žalobců o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, nadto žalobci nedoložili řádně své poměry, kdy zejména první žalobce je současně i soukromým podnikatelem. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 1998, č. j. 39 Co 425/98-27, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, a to především z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, neboť z odůvodnění nebylo podle odvolacího soudu patrné, v čem zřejmá bezúspěšnost uplatňovaného práva žalobci spočívá. Vedle toho soud neměl při posuzování majetkových poměrů žalobců k dispozici aktuální údaje. Usnesením ze dne 29. 4. 1999, č. j. 6 C 55/94-31, soud prvního stupně osvobození od soudních poplatků znovu nepřiznal. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění učiněných ze spisu, sp. zn. 6 C 613/92. Proti uvedenému rozhodnutí se oba žalobci odvolali. Usnesením ze dne 7. 9. 1999, č. j. 39 Co 440/99-38, Městský soud v Praze odvolání žalobce Ing. M. K. jako opožděné odmítl, ve vztahu k němu tak rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nabylo právní moci. Ve vztahu k žalobci Ing. J. K. bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu se napadené rozhodnutí jeví jako předčasné, nerespektující logický postup v řízení, byť je opřeno o vcelku logicky se jevící a zevrubně odůvodněný závěr o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva žalobci. Již v zamítavém rozsudku v řízení 6 C 613/92 soud poukazoval na to, že žaloba v předchozí věci neobsahovala vylíčení rozhodujících skutečností, které by umožňovalo posoudit, na základě čeho se vlastně žalobci předmětné částky domáhají. Žalobu pak zamítl proto, že nárok žalobců nevycházel z jejich žalobních tvrzení. Pro totožnost žalobních tvrzení soud i v tomto řízení v podstatě diagnostikoval vady žaloby, ale nevyvodil z toho správný procesní důsledek, jímž měl být v první řadě postup podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř., tedy výzva k odstranění vad žaloby bránící dalšímu postupu řízení. Protože si soud prvního stupně prostřednictvím výzvy žalobců ani neujasnil, v jakém vztahu jsou ve dvou řízeních žalobci žalované částky, jsou jeho závěry o zřejmém bezúspěšném uplatňování práva předčasné, není zřejmé, na jakém skutkovém základě bude žalováno a zda po odstranění vad žaloby bude skutkový základ stejný jako v původním řízení. V případě neodstranění vad žaloby bude nutné řízení zastavit, pro nejasnost žaloby nezpoplatňovat, čímž by rozhodování o osvobození od soudních poplatků odpadlo. Pro postižení řízení jinou vadou proto odvolací soud meritorně o napadeném usnesení ve vztahu k žalobci Ing. J. K. nerozhodoval. Postup naznačeným způsobem pak měl být zvolen i ve vztahu k žalobci M. K., ve vztahu k němuž usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nabylo právní moci. Protože podání žalobců nesplňovalo všechny náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení podle ust. §42 odst. 4 a §79 odst. 1, 2 o. s. ř., soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 10. 1999, č. j. 6 C 55/94-41, vyzval oba žalobce, aby doplnili vylíčení rozhodujících skutečností tak, aby jejich obsah byl v logickém souladu s nárokem uplatněným žalobou, zejména, aby uvedli skutková tvrzení, o něž svůj nárok opírají, v takovém rozsahu a takovým způsobem, aby bylo zřejmé, v jakém vztahu se účastníci sami vůči sobě navzájem nacházeli, z jakého důvodu je žalovaná částka požadována, jak žalobci došli právě k této výši, jaký je vztah částky 4 600 000,- Kč k částce 50 000,- Kč, jež byla předmětem řízení pod sp. zn. 6 T 613/92, z čeho vůbec žalobci dovozují existenci povinnosti žalovaného jim něco platit atd., dále aby označili řádným způsobem konkrétní důkazy, jichž se ve vztahu k pravdivosti svých nově uvedených tvrzení dovolávají, popřípadě alespoň v kopiích připojili listiny. Žalobci byli současně poučeni o tom, že nebudou-li nedostatky žaloby ve stanovené lhůtě a srozumitelným a řádným způsobem odstraněny, bude řízení podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř. zastaveno. Žalobci na výzvu k odstranění vad podání reagovali nezávisle samostatnými podáními, avšak obsahově totožnými, kterými ovšem nedošlo k odstranění vad podání. Usnesením ze dne 17. 12. 1999, č. j. 6 C 55/94-48, soud prvního stupně proto podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil s odůvodněním, že ani jeden ze žalobců ani přes výzvu a řádné poučení soudu neodstranil vady žaloby bránící pokračování v řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2000, č. j. 39 Co 383/2000-62, bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 1999, č. j. 6 C 55/94-48, napadené odvoláním žalobců, potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předcházejícím sporu, sp. zn. 6 C 613/92, tentýž samosoudce nevyžadoval ani od žalobců, ani od jejich advokáta jakékoliv doplnění a věc meritorně projednal a meritorně rozhodl.
Soudy obou stupňů podle stěžovatele přehlédly, že dodavatelem německé stavební společnosti nemohlo a ani nesmělo být sdružení (konsorcium) "B." bez právní subjektivity, nýbrž jen podnik stěžovatele (podnikatele - fyzické osoby) sice téhož názvu, který ale měl právní subjektivitu i nezbytné povolení býv. MZO ČSFR a orgánů SRN k činnosti na území SRN. Bylo naopak na žalovaném, aby prokázal oprávněnost převzetí a ponechání si všech příjmů podniku stěžovatele ze SRN, které ani nepopírá.
Stěžovatel dále uvádí, že nejde o žalobu z vypořádání konsorcia, nýbrž o žalobu na vydání neoprávněně převzatých a zadržovaných finačních prostředků někým, kdo by však měl (z jiného právního důvodu a po provedeném závěrečném vyúčtování vnitřních vztahů konsorcia účastníků) na část peněz ze zadrženého zisku nárok. Pokud se tedy takovým argumentem žalovaný bránil žalobě, nese naopak sám břemeno důkazu ohledně této své námitky co do základu i výše svého tvrzeného protinároku - nikoliv stěžovatel. Když soud v předchozí věci dospěl k závěru o neplatnosti konsorcia, potom tím spíše žalovaný neprokázal oprávněnost základu svých námitek proti žalobě.
Ani v případě, že by soud dospěl k závěru o neexistenci relevantního právního důvodu na vyhovění žalobě, nemůže podle stěžovatele řízení usnesením zastavit (a odmítnout tak věc meritorně řešit), nýbrž žalobu rozsudkem zamítnout jako nedůvodnou.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř., není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Protože v projednávané věci ani jeden ze žalobců ani přes výzvu a řádné poučení soudu neodstranil vady žaloby bránící pokračování v řízení, soud rozhodl správně, když podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil.
Správně tedy Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně správně vyzval žalobce postupem podle ust. §43 o. s. ř. k odstranění vady žaloby a správně řízení zastavil, neboť žalobci vytýkanou vadu (spočívající v nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností) neodstranili a v řízení proto nelze dále pokračovat. Jelikož podle údajů uvedených v žalobě nelze stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, a oč žalobcům jde, tj. jaké právo na zaplacení žalované částky v subjektivním slova smyslu proti žalovanému uplatňují, není žaloba nejenže způsobilá věcného projednání, ale nelze ani usuzovat, zda jsou vůbec splněny procesní podmínky, za nichž může soud jednat ve věci, zejména věcná příslušnost soudu a překážka věci rozsouzené (rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 C 613/92).
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a že proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. V projednávané věci však nejde o tento případ. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají ke zjištěnému skutkovému stavu jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 13. března 2001