ECLI:CZ:US:2001:2.US.89.99
sp. zn. II. ÚS 89/99
Usnesení
II. ÚS 89/99
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti prof.Ing. J. J.,Dr.Sc., vědeckého pracovníka - důchodce, zast. advokátkou prof. JUDr. M. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 20.2.1998 č.j. 19 C 382/91 - 168 doplněnému rozsudkem téhož soudu ze 17.4.1998 č.j. 19 C 382/91-178 a rozsudku Městského soudu v Praze z 10.11.1998 č.j. 15 Co 405/98-204, 15 Co 406/98 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti, kterou předal k poštovní přepravě 16.2.1999, doručené Ústavnímu soudu 17.2.1999 navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Praze z 10.11.1998 č.j. 15 Co 405/98-204, 15 Co 406/98, který mu byl doručen 31.12.1998, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 20.2.1998 č.j. 19 C 382/91-168 včetně doplňujícího rozsudku téhož soudu ze 17.4.1998 č.j. 19 C 382/91-178. Vytkl obecným soudům, že porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a nevzaly na zřetel, že již před rokem 1989 byl součástí našeho právního řádu Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech publikovaný pod č. 120/1976 Sb. Uvedl, že soudy neprovedly všechny potřebné důkazy a důkazy, které provedl soud prvního stupně, nesprávně zhodnotily a dovodily z nich špatné právní závěry. Sdělil, že ve věci nepodal dovolání a požádal Ústavní soud, aby vzhledem k okolnostem případu a jeho osobní situaci ústavní stížnost neodmítl a podle §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu o ní rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 4 se zcela odvolal na odůvodnění svých rozsudků a uvedl, že na nich trvá.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že ústavní stížnost je téměř doslovným opakováním navrhovatelových argumentů uplatňovaných v řízení před soudy obou stupňů, s nimiž se soudy ve svých rozsudcích dostatečně vyrovnaly, a že jde vlastně o další opravný prostředek. Upozornil, že navrhovatel nevyužil možnosti podat dovolání a z tohoto důvodu navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Alternativně navrhl, aby byla zamítnuta jako nedůvodná.
Akademie věd České republiky uvedla, že se s napadenými rozsudky zcela ztotožňuje a navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Z návrhu na zahájení řízení s přílohami, vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 19 C 382/91 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 20.2.1998 č.j. 19 C 382/91-168 doplněným rozsudkem téhož soudu ze 17.4.1998 č.j. 19 C 382/91-178 byla navrhovateli (odpůrci, žalovanému v řízení před obecným soudem) uložena povinnost, aby zaplatil navrhovateli, žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) Akademii věd České republiky 138 876 Kč s 3% úroky z prodlení od 1.6.1990 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudkem Městského soudu v Praze z 10.11.1998 č.j. 15 Co 405/98-204, 15 Co 406/98 byly tyto rozsudky soudu prvního stupně potvrzeny. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen oběma stranám sporu 31.12.1998 a toho dne nabyly všechny rozsudky právní moci. V této věci šlo o žalobu na plnění z dohody uzavřené účastníky 24.3.1989 o vzájemných právech a povinnostech v souvislosti s vysláním žalovaného na pracovní pobyt v Rakousku. Žalovaný se v této smlouvě zavázal odvádět na žalobcův účet příspěvky ze svých měsíčních příjmů vyplácených mu jeho zahraničním zaměstnavatelem, a to na úhradu nákladů zajišťujících pracovníkům v zahraničí stejná práva v oblasti nemocenského, důchodového a sociálního zabezpečení. Výše tohoto příspěvku byla stanovena procentní sazbou z dosahovaného čistého měsíčního příjmu. Předmětem sporu byl rozdíl mezi celkovým požadavkem žalobce a částkou, kterou mu žalovaný skutečně odvedl.
Navrhovatel v řízení před odvolacím soudem požádal o připuštění dovolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem jeho návrh na připuštění dovolání zamítl, v poučení však uvedl, že proti rozsudku lze podat dovolání za podmínek ust. §236 až 243d občanského soudního řádu. Navrhovatel této možnosti nevyužil a dovolání nepodal.
Ústavní soud nejdříve posuzoval ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud zastává stanovisko, jež lze vyjádřit touto právní myšlenkou: Požádá-li stěžovatel v průběhu odvolacího řízení odvolací soud o připuštění dovolání a jeho návrh je zamítnut, je plně ve stěžovatelově dispozici podle §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 238/1995 Sb., účinného od 1.1.1996 dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat. Neučiní-li tak, nevyčerpá všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. (Např. usnesení Ústavního soudu 28.9.1998 sp.zn. III. ÚS 53/98 - ÚS svazek 12 str. 437 a násl., z 8.10.1998 sp.zn. II. ÚS 113/97 - ÚS svazek 12, str. 451 a násl. a z 15.9.1999 sp.zn. III. ÚS 148/99 - ÚS svazek 15, str. 321 a násl. a nález Ústavního soudu z 8.7.1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 - ÚS svazek 15, str. 17 a násl.).
V posuzované věci si navrhovatel sice svou procesní aktivitou v odvolacím řízení podmínky k podání dovoláni vytvořil, posléze je však nepodal. Jeho ústavní stížnost je z toho důvodu nepřípustná pro nevyčerpání všech použitelných procesních prostředků podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) nelze v projednávaném případu použít.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., neboť podaný návrh je nepřípustný a zákon nestanoví jinak.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 16.8.2001
JUDr. Miloš Holeček
soudce Ústavního soudu