ECLI:CZ:US:2001:2.US.91.01
sp. zn. II. ÚS 91/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti V. J., důchodce, zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2000, č. j. 1 Co 27/2000-250, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, č. j. 1 Co 14/99-185, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá rubrikovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 1999, č. j. 12 C 85/95-215. V tomto řízení se domáhal, aby jemu, Ústřednímu pozemkovému úřadu a všem nájemníkům v jeho bydlišti, žalovaní zaslali písemnou omluvu, ve které odvolají svá tvrzení, že použil a používal oslovení "kurva a svině" vůči H. V. na veřejnosti, tak oslovení gauner, jakož i jimi uváděná hanlivá tvrzení o chamtivosti, námezdních dělnících, pečených husách, podvodech při uzavírání nájemních smluv, kurátorském dohledu, dovolávání se do Haagu či Svatému stolci či Vatikánu. To vše za účelem získání majetku. Dále požadoval, aby mu každý z obou žalovaných zaplatil po částce 15.000,- Kč. Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl a jeho rozsudek Vrchní soud v Praze potvrdil.
Stěžovatel se proto domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2000, č. j. 1 Co 27/2000-250 a s ním souvisejícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, č. j. 1 Co 14/99-185. Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, č. j. 1 Co 14/99-185, je třeba poukázat na to, že v tomto případě pro jeho napadení ústavní stížností uplynula zákonem stanovená 60-ti denní lhůta. Svou ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tím, že se označeným rozhodnutím cítí dotčen na právech, zaručených v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na průběh řízení vedeného pod sp. zn. 12 C 85/95, při kterém soud I. stupně neprovedl všechny důkazy, zejména nevyslechl jím navržené svědky, listinné důkazy nebyly pečlivě a celé přečteny a sděleny, nebyly hodnoceny jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a nepřihlížel k tomu, co stěžovatel během řízení uváděl. S odůvodněním rozsudku a jeho výroky stěžovatel nesouhlasí, neboť jsou nesprávné co do zjištění úplnosti, tak co do právních závěrů samotných. Je na místě pečlivě rozlišovat fakta a hodnotící soudy. Soud se měl zabývat nejen celkovým chováním žalovaných v řízení před obecnými soudy, nýbrž i jednotlivými zjištěnými zásahy do práva na ochranu osobnosti stěžovatele, když mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existovala příčinná souvislost a zásah přesáhl přípustnou intenzitu mírou, kterou v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh, který je shledán zjevně neopodstatněným, odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o namítaný zásah do základních práv podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, nebyl stěžovatelem nijak specifikován a z návrhu se podává, že se jím míní skutečnost, že ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, nebyla poskytnuta ze strany státu cestou obecných soudů. Z obsahu obou rozhodnutí, která jsou napadena ústavní stížností, zásah do práv stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl. Nejvyšší soud přezkoumal jeho námitky podjatosti dvou členek senátu Vrchního soudu v Praze s negativním výsledkem. Vrchní soud v Praze se následně ve svém rozsudku vypořádal se všemi námitkami stěžovatele včetně podjatosti soudkyně V. A. a odůvodnil, pro které skutečnosti v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal pochybení. Vyložil okolnosti, za kterých byl ten který výrok pronesen, z čeho to má za prokázané a jaký význam mu přikládá. Vyložil význam ustanovení §11 a násl. o.z., což je věc kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jejich výklad přehodnocoval, pokud nejde o výklad, který je současně neústavní. Ústavní soud proto konstatuje, že ani porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo. Stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal rozsudek soudu I. stupně. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru a osobnímu přesvědčení. Neúspěch ve sporu nemůže poté sám o sobě znamenat zásah do práva na spravedlivý proces. Pokud jde o porušení čl. 90 Ústavy ČR, je třeba uvést, že toto ustanovení je především normou kompetenční. Vymezuje působnost obecných soudů v oblasti soukromého práva a bezprostředně z něj nějaká subjektivní práva pouze jedné strany sporu dovodit nelze. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanovením hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud není soudem další instance a nemůže proto pokračovat v řízení o soukromoprávním sporu. Jeho úkolem je soudní ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a v tomto směru nebylo v napadeném rozsudku shledáno žádné takové extrémní vybočení z pravidel hodnocení důkazů a postupu v řízení na ochranu osobnosti, které by mohlo vést k výjimečnému zásahu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím. Pokud pak jde o nález, sp. zn. IV. ÚS 154/96, kterého se stěžovatel dovolává, je nutno uvést, že se jedná ve skutečnosti o usnesení o ústavnosti postupu obecných soudů ve vazebních věcech a s předmětnou věcí nemá souvislost.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 8. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu