ECLI:CZ:US:2001:2.US.95.99
sp. zn. II. ÚS 95/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti MUDr. G. D.,CSc., lékařky, zastoupené JUDr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9.9.1998 č.j. 51 Co 28/98-134 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9.9.1998 č.j. 51 Co 28/99 ( správně 98)-134 a domáhala se zrušení tohoto rozhodnutí, neboť jím soud vykročil z mezí zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 24.9.1997 sp.zn. 20 C 139/91 jí byla uložena povinnost vyklidit v domě č.p. 475 v Praze 4-K., 6 dva byty 1. kategorie, první 3+1 s příslušenstvím v 1. poschodí, druhý sestávající z 1 místnosti s příslušenstvím v přízemí na levé straně od podesty a vyklizené je odevzdat E. D. (jehož nástupkyněmi se podle navrhovatelčiny informace po jeho smrti staly dědičky R. D. a E.Š.), větší do 15 dnů od právní moci rozsudku a jednopokojový do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, který v odůvodnění uvedl, že došlo-li k zániku spoluvlastnického vztahu žalované (navrhovatelky v řízení před Ústavním soudem) k nemovitosti, v níž jsou byty, které jsou předmětem tohoto řízení, jedinou náhradou, která jí podle zákona za ztrátu spoluvlastnického podílu náleží, je přiměřený finanční obnos, který by jí měl sloužit k tomu, aby si zajistila jinou možnost bydlení. Z ničeho však nelze dovodit, že by jí příslušel i nárok na bytovou náhradu. Podle názoru odvolacího soudu tedy zánik spoluvlastnického práva žalované k nemovitosti vede k zániku jejího práva zde bydlet a současně ke vzniku její povinnosti se z této nemovitosti vystěhovat, a to bez nároku na jakoukoliv bytovou náhradu. Navrhovatelka namítla doslova, že "Povinnost vyklidit byt vázaly soudy na přidělení náhradního bytu nebo náhradního ubytování, když povinný obýval byt na základě práva osobního užívání nebo jiného způsobilého neodvozeného práva osobního užívání nebo jiného nezpůsobilého neodvozeného práva k bytu ( R 79/70)".Vytkla odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že byt v rodinném domku získali na základě schválené dohody o výměně bytů její rodiče, kteří se spolu s ní do bytu v 1. poschodí nastěhovali a užívali jej na základě práva osobního užívání, nepřihlédl k tomu, že stěžovatelka sama živí syna, který chodí do 1. třídy, jinou možnost bydlení nemá a za částku, kterou obdržela na vypořádání svého podílu v roce 1990 si nemohla zajistit ani ubytování, a nezabýval se tím, že místnost, která se nachází v přízemí, nelze užívat jako byt bez stavebních úprav, neboť ji nelze samostatně (přímo ani nepřímo) vytápět, protože je zde zazděný komín a místnost je vytápěna z bytu v 1. poschodí, kde je umístěn plynový kotel a pouze zde jsou také elektroměr a plynoměr, které jsou společné, což znamená, že místnost v přízemí tyto měřicí přístroje vlastní nemá. Napadený rozsudek by měl být zrušen jednak proto, že navrhovatelce nebyla za ideální 3/5 nemovitostí v roce 1991 zaplacena jejich tržní cena, ale obdržela asi 150 000 Kč podle znaleckého posudku, zatímco dnes mají tyto nemovitosti hodnotu minimálně 6 000 000 Kč, jednak proto, že místnost v přízemí z uvedených důvodů nelze samostatně jako byt užívat.
Předsedkyně senátu 51 Co, jež v tomto řízení jedná za Městský soud v Praze jako orgán veřejné moci, který je účastníkem řízení o ústavní stížnosti, navrhla zamítnutí návrhu. Uvedla, že rozsudky soudů obou stupňů byla tehdejšímu vlastníkovi nemovitostí poskytnuta ochrana jeho vlastnického práva podle §126 odst. 1 občanského zákoníku vůči navrhovatelce, která v důsledku soudního rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pozbyla svůj spoluvlastnický podíl a ztratila právo nemovitost užívat. Její povinnost vyklidit jednopokojový byt v přízemí byla podmíněna zajištěním práva na náhradní byt, čímž se jí dostalo více práv než jí ze zákona náleží a bylo přihlédnuto k její osobní a sociální situaci. Nelze proto rozsudky považovat za nespravedlivé. Její tvrzení o neobyvatelnosti přízemního bytu neodpovídají skutečnosti, neboť v tomto bytě léta bydlela. Námitky týkající se vytápění nemohou obstát, neboť jako uživatelka bytu má stěžovatelka právo na poskytování služeb s tím spojených a není rozhodné, jde-li o vytápění samostatné.
Od Obvodního soudu pro Prahu 4, jejž požádal o zapůjčení spisu tohoto soudu sp. zn. 20 C 139/91, Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku, který napadla ústavní stížností, podala navrhovatelka i dovolání a spis byl zaslán Nejvyššímu soudu. Bez spisu obecného soudu nemohl Ústavní soud posoudit ani včasnost podání ústavní stížnosti, ani její přípustnost, a proto vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Soud prvního stupně potom Ústavnímu soudu zapůjčil svůj spis sp. zn. 20 C 139/91, z něhož Ústavní soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze z 9.9.1998 č.j. 51 Co 28/98-134, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 24.9.1997 č.j. 20 C 139/91-106 a jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na připuštění dovolání, byl doručen jejímu právnímu zástupci 21.12.1998. Stěžovatelka využila možnosti podle tehdy účinného §239 odst. 2 občanského soudního řádu a 20.1.1999 předala poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dovolání, které Nejvyšší soud usnesením z 28.6.2000 č.j. 28 Cdo 897/99-159 odmítl pro nepřípustnost. Za této situace nebyl důvod k odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Návrh byl podán včas, neboť pošta jej převzala k doručení Ústavnímu soudu 18.2.1999, to znamená 60. den od doručení rozsudku.
Z návrhu na zahájení řízení a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 20 C 139/91 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 24.9.1997 č.j. 20 C 139/91-106 byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt sestávající z 3+1 s příslušenstvím I. kategorie v I. patře domu čp. 475 v Praze 4 -Krči, U Krčského nádraží 6 a vyklizený jej odevzdat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku a vyklidit byt sestávající z jedné místnosti s příslušenstvím I. kategorie v přízemí domu č.p. 475 na levé straně od podesty v Praze 4-K., 6 a vyklizený jej odevzdat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Stejný rozsudek tento soud vydal už 16.4.1992 pod č.j. 20 C 139/91-25, Městský soud v Praze jako soud odvolací jej však zrušil a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Mezitím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 11.4.1995 č.j. 20 C 150/94-25, který nabyl právní moci 28.6.1996, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 15.2.1996 č.j. 17 Co 504/95- 41 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že je ideální spoluvlastnicí, a to jedné pětiny vzhledem k celku nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území K. u katastrálního úřadu Praha - město-dům č.p. 475 se stavební parcelou č. 2385 a zahradou č. 2386 s oplocením a venkovními úpravami. Těmto řízením předcházelo řízení, v němž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 10.8.1989 č.j. 7 C 218/88-74, který nabyl právní moci 9.2.1990, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze 6.12.1989 č.j. 16 Co 579/89-89 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem, jež byly přikázány do výlučného vlastnictví E. D., kterému bylo uloženo zaplatit dvěma bývalým spoluvlastnicím, z nichž jednou je stěžovatelka, na vyrovnání jejich podílů peněžní částky. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 24.9.1997 č.j. 20 C 139/91-106, který nabyl právní moci 21.12.1998, byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 9.9.1998 č.j. 51 Co 28/98 -134.
Z listin, které předložila v průběhu řízení stěžovatelka, bylo posléze zjištěno, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze z 9.11.2000 sp. zn. 61 To 614/2000 byla stěžovatelka zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že ačkoliv na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 24.9.1997 sp. zn. 20 C 139/91 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 9.9.1998 sp. zn. 51 Co 28/98 jí byla uložena povinnost vyklidit byt v Praze 4, U. 475/6 o velikosti 3+1 v 1.patře domu, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, tedy od 21.12.1998, uloženou povinnost nesplnila a užívala tento byt neoprávněně od 6.1.1999 do sdělení obvinění 24.5.1999, čímž měla spáchat trestný čin neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona. Tímto zprošťujícím rozsudkem byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 3.8.2000 sp. zn. 46 T 54/2000, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou uvedeným trestným činem a soud jí uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tomuto rozsudku předcházel trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 z 25.4.2000 sp. zn. 46 T 54/2000, jímž byl stěžovatelce za tento trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl také podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Trestní příkaz byl zrušen, neboť obviněná proti němu podala odpor a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení.V odůvodnění rozsudku, jímž byla stěžovatelka zproštěna obžaloby soud uvedl, že nebyly splněny materiální znaky tohoto trestného činu, neboť protiprávní užívání bytu dříve dlouho užívaného právem není zdaleka tak závažné jako protiprávní obsazení bytu a mimo to nebyla shledána společenská nebezpečnost tohoto jednání.
V exekučním řízení Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeném pod sp. zn. E 5056/98 byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu a po zamítnutí návrhu na odklad provedení výkonu rozhodnutí byl třípokojový byt v 1. poschodí domu v Praze 4-K., U. 6 soudním vykonatelem vyklizen.
Z rozsudků, které jsou předmětem tohoto řízení Ústavního soudu vyplynulo, že výlučný vlastník nemovitosti úspěšně uplatnil vůči stěžovatelce žalobu na ochranu svého vlastnického práva podle §126 odst.1 občanského zákoníku a dosáhl pravomocného rozsudku, který jí uložil povinnost vyklidit dva byty v jeho domě. Soud prvního stupně rozhodl tak, že stěžovatelka má právo na jednopokojový náhradní byt a vycházel z úvahy, že je-li právo na bytovou náhradu přiznáváno nájemci, o to více přísluší tomu, kdo byt užíval jako spoluvlastník (§712 občanského zákoníku). Právo na bytovou náhradu za třípokojový byt stěžovatelce nepřiznal, neboť neprokázala, že v bytě bydlela. Naproti tomu odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka na náhradní byt právo nemá, neboť jedinou kompenzací, která jí za ztrátu spoluvlastnického podílu náleží, je peněžní náhrada (§142 odst. 1 občanského zákoníku). Přesto rozsudek soudu prvního stupně včetně lhůty k vyklizení jednopokojového bytu spočívající v přidělení náhradního bytu potvrdil, neboť vlastník domu omezení svého vlastnického práva tímto způsobem v žalobě sám navrhl.
Navrhovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Soudy postupovaly v řízení zákonem stanoveným způsobem, správně aplikovaly a interpretovaly příslušné jak procesněprávní (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), tak hmotněprávní (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) normy. Stěžovatelka byla ke všem soudním jednáním předvolána, soud ji vyslechl jako účastnici řízení a mohla se vyjádřit ke všem provedeným důkazům, její zájmy kvalifikovaně hájili zplnomocnění advokáti. Soudy v řízení buď na návrh nebo z vlastní iniciativy provedly všechny potřebné důkazy týkající se zejména způsobu a rozsahu užívání místností, o kterých se v tomto řízení jednalo, a posouzení jejich právní povahy, to znamená, jde-li o samostatné bytové jednotky, a nevyšlo najevo nic, co by budilo pochybnost o jejich nezávislosti a nestrannosti.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů, neboť netvoří součást jejich soustavy, není jim nadřízen a nestojí na vrcholu soudního systému (čl. 81 a 90 Ústavy) a nemůže na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to však jen potud, pokud soudy postupují ve shodě s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy). Tato teze vyslovená v nálezu Ústavního soudu z 1.2.1994 sp. zn. III.ÚS 23/93 (Sbírka rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 1, str. 41) a mnoha dalších rozhodnutích, později, když vešla ve všeobecnou známost, již usneseních o odmítnutí návrhu se vztahuje i na tento případ. Své kasační pravomoci, již mu svěřují Ústava a zákon o Ústavním soudu, Ústavní soud využívá jen tehdy, zjistí-li, že závěry obecných soudů vycházejí z příkrého nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, k čemuž v této věci nedošlo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze jako orgán veřejné moci svým rozhodnutím, které stěžovatelka napadla ústavní stížností, a v řízení, které mu předcházelo, neporušil žádné její právo zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou o lidských právech.
Okolnosti, které stěžovatelka pociťuje jako nespravedlnost, mají svůj původ v době před více než 10 lety, kdy došlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že v důsledku ekonomické transformace brzy nastala cenová liberalizace a ceny nemovitostí se výrazně zvýšily, finanční vyrovnání ve výši asi 150 000 Kč, které stěžovatelka obdržela za svůj spoluvlastnický podíl, nebylo přiměřené. Ústavní soud však není oprávněn přezkoumávat rozsudky z doby, kdy ještě nebyly součástí našeho právního řádu ani Listina základních práv a svobod ( šlo by o čl. 11 odst. 4), která platila od 8.2.1991, ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (na případ by se vztahoval čl. 1 Dodatkového protokolu), která nabyla vnitrostátní účinnosti a stala se závaznou pro naši republiku 18.3.1992. Kdyby byla ústavní stížnost podána proti těmto rozhodnutím, musela by být odmítnuta pro opožděnost. Stěžovatelka využila tehdy jediné možnosti, již jí náš právní řád poskytoval, a jak bylo zjištěno ze spisu obecného soudu, podala proti rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví návrh na obnovu řízení, který však byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 z 27.6.1991 sp. zn. 7 C 219/90, které nabylo právní moci 16.12. 1991, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze č.j. 16 Co 389/91-38 zamítnuto. Ani na rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení se jurisdikce Ústavního soudu nemůže vztahovat.
Na tomto ústavněprávním posouzení věci a závěru z něho plynoucímu nemohla nic změnit ani trestní, ani exekuční řízení.
Ze všech uvedených důvodů senát Ústavního soudu dospěl k jednomyslnému závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a proto jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) a §19 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 19. června 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu