ECLI:CZ:US:2001:2.US.99.01
sp. zn. II. ÚS 99/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., proti postupu orgánů činných v trestním řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 1. 2001 obdržel Ústavní soud stížnost pana Z. S., která byla podána 12. 2. 2001, proti postupu orgánů činných v trestním řízení vůči stěžovateli jakožto obviněnému z trestných činů vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 trestního zákona (případně ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona) a vydírání podle §235 odst. 1, 2 trestního zákona. Postup těchto orgánů, zejména pak postup vyšetřovatele, považuje za hrubé porušení zákona a současně za zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Protože podání nesplňovalo náležitosti stanovené pro ústavní stížnost v §30,
§31, §34, §72 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad podání. K tomu mu stanovil lhůtu 30 dnů
od doručení výzvy k odstranění vad podání. Současně Ústavní soud stěžovatele upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, může Ústavní soud podání (ústavní stížnost) odmítnout ve smyslu §43 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výzva k odstranění vad podání byla stěžovateli doručena dne 22. 2. 2001.
Podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Podmínky tohoto ustanovení byly splněny, neboť lhůta k odstranění vad marně uplynula. Z tohoto důvodu nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost dle citovaného ustanovení odmítnout.
Pokud jde o žádost stěžovatele o pomoc se zajištěním právního zástupce, je třeba poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 296/97 (viz Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, usn. č. 20), dle kterého by postup podle §30 občanského soudního řádu očividně přesahoval pravomoc Ústavního soudu, neboť tento soud stojí mimo organizaci obecných soudů, čímž je současně dána jen omezená podpůrnost procesních norem platných pro obecné soudy. Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení právního zástupce pro řízení před Ústavním soudem ze strany tohoto soudu, příp. pomoc s jeho zajišťováním, není v kompetenci Ústavního soudu. Ústavní soud není ani oprávněn udělovat výjimku, pokud jde o podmínku právního zastoupení stěžovatele ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud pro informaci stěžovatele na závěr doplňuje, že podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a kdy se tedy ochrany práv a svobod může domáhat jiným zákonným způsobem. Tak je tomu v situaci, kdy ve věci, která je napadena ústavní stížností, řízení ve věci samé dále pokračuje. V daném případě nic nebrání projednání právní věci stěžovatele před soudem; stěžovateli jsou tedy k dispozici zákonné prostředky, kterými může brojit proti případnému pro něj nepříznivému rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 3. dubna 2001